Půlroční romance

S Filipem jsem se potkala cestou z práce. Zašla jsem si koupit mléko, abych měla druhý den do kávy v práci, a on do mě vrazil, když vycházel ze dveří. Nakoupila jsem a spěchala domů, ale on na mě čekal před obchodem. Nesměle se zeptal, jestli nevím, kolik je hodin. Pak přemýšlel, na co se má ještě zeptat, aby mohl rozvinout širší rozpravu. Byl stejně nenápadný, jako by slon vstoupil do obchodu s porcelánem. Zeptala jsem se ho narovinu, co chce. Chvilku váhal, a pak se přiznal, že jsem mu už od pohledu sympatická. Neměla jsem moc času, a tak jsme se domluvili, že se uvidíme hned druhý den. Kde? No přece před sámoškou.

Čekal na mě a v ruce svíral zvadlé poupě. Byla to růžička, která měla své nejlepší chvilky za sebou.

„Zvadne,“ poznamenala jsem a prstem nadzvedla pokleslý kvítek.

Naznačil, že bych si mohla kytičku odnést domů, rád na mě počká před domem. To jsem odmítla. Nechtěla jsem hned prozradit, kde bydlím.

„Tak ji zahoď, příště ti koupím lepší,“ řekl.

„To se nehodí,“ řekla jsem.

Kytičku s propadlou trvanlivostí zahodil za mě. Šli jsme na procházku. Filip prý potřebuje na vzduch. Pracuje jako zástupce ředitele a vysedávat po kavárnách, restauracích a účastnit se různých jednání, rautů a porad je to, co ho živí.

„Potřebuji provětrat,“ řekl a omluvně se pousmál.

Nevadilo mi to. Prošla jsem se ráda. Filip mi vyprávěl, že žije sám v malém pronajatém bytě, zatím, než si koupí vlastní byt či dům. Jeho žena zemřela na rakovinu. Přišlo mi ho líto.

„Musela být mladá,“ řekla jsem.

Přikývl. Prý se snažili o potomka, a místo toho jeho ženě byla diagnostikovaná zákeřná nemoc.

„No a teď jsem už dva roky sám. Nyní nemám ani moc času. Čeká mě povýšení. Ředitel za půl roku odchází do důchodu a já mám postoupit na jeho místo. Jen potřebuji složit ještě nějakou zkoušku. A tak se musím učit, chodit do práce a hledám si byt, nebo radši dům. Chci velký dům, protože nechci zůstat sám. Rád bych měl ženu, a pokud to půjde, ještě děti.“

„Můj syn za měsíc oslaví tři roky. Taky bych ráda, kdyby měl ještě sestřičku nebo brášku,“ řekla jsem.

Ano, doma jsem měla Tomáška. Jeho otec, s kterým jsem se rozvedla, ho téměř nevídal, protože se odstěhoval do Německa za svou novou láskou. Hlídala mi ho máma. Mám skvělou mámu, která mi syna hlídá, kdykoli to potřebuji. Ostatně, bydlí ve vedlejším bloku.

S Filipem jsem se začala vídat, kdykoli to bylo možné. Ono to moc možné nebylo, protože si nemohl dovolit nic v práci zanedbat. Chodil do práce brzy ráno a vracel se pozdě večer, často musel do firmy i o víkendu.

„To je jen zatím, než se stanu ředitelem,“ sliboval, a já mu věřila.

 

Později mě navštěvoval u mě doma. Znal ho už i můj syn. Já k Filipovi nemohla. Měl přísnou bytnou, která mu nedovolila návštěvy v bytě. Nikdy u mě nezůstal přes noc. Vymlouval se na Tomáška.

„Ten ale může zůstat přes noc u babičky,“ vysvětlovala jsem mu.

Ale Filip se prý nikde tak dobře nevyspí, jako ve své posteli. A před povýšením musí být v práci čilý a nemůže si dovolit jedinou chybu. A tak jsem byla ráda, když jsem se s Filipem viděla dvakrát či třikrát do měsíce.

„A kde bydlí?“ ptala se mě máma, když se jí můj syn pochlubil, že k nám přichází cizí strejda.

Filip mi sice nikdy neřekl, kde přesně bydlí. Řekl jen čtvrť, později ulici, která byla dost dlouhá, a upřesnil, že je to nedaleko fotbalového hřiště.

„Tam přece bydlí Marta!“ řekla máma.

Marta byla mamčina kamarádka. Znaly se už léta. Já ji neměla ráda, protože to byla neskutečná drbna. Pokud Filip bydlí v okruhu dvou kilometrů od ní, bude ho zaručeně znát a bude vědět, jak žije, kolikrát za týden chodí s odpadky, jak často vychází z bytu, co jí a možná dokonce podle světla v jeho okně také, v kolik hodin chodí spát.

„Tak takového chlapa neznám,“ řekla Marta, když se jí má máma svěřila, ač jsem jí to zakázala. Marta se dokonce dušovala, že tak malý byt, jako obývá Filip, vůbec v okruhu několika kilometrů od jejího bydliště není.

„Máme tam jen velké byty. To by musel místnost nebo dvě poskytnout sousedům.“

Mně to bylo úplně jedno. Filipovi jsem věřila. Proč by si Filip, budoucí ředitel firmy, vymýšlel, jak velký má byt? Stejně si brzy koupí dům, a pokud si budeme i nadále tak rozumět, je docela možné, že mě do něj nejen bude zvát, ale časem, až si budeme víc jistí, možná budeme žít spolu. Chceme přece oba ještě děťátko.

 

Filipa jsem už několikrát chtěla představit mámě. Nikdy ale, když jsem to nadnesla, neměl čas. A tak má máma ho ještě osobně neviděla. Filip už rodiče neměl. Žil úplně sám, chudáček.

 

Jednoho dne jsem slíbila Tomáškovi, že ho vezmu do zoo. Byl víkend a Filip musel zase do firmy. Mně zoo strašně rozmlouval, že mám počkat, až bude moct, a rád s námi pak půjde. Těšila jsem se, že za zvířátky půjde s námi nyní. Zoo jsem synovi už slíbila, proto jsem se rozhodla jít sama s Tomášem. Chápala jsem ale, že práce je důležitější. Odchod Filipova šéfa do důchodu se už blížil. Zbývaly už jen dva týdny. Filip mi dokonce už i ukázal dům z katalogu, který po svém povýšení hodlá koupit.

„Abych to nezakřiknul. Mám ho rezervovaný, ale kupovat ho chci až, když budu mít jistotu. To víš, ředitelský plat bude mnohem vyšší, než mám teď,“ řekl.

Chápala jsem. Byla jsem chápavá, tolerantní a přizpůsobivá žena.

 

V zoo se synovi líbilo. Obdivoval zvířátka a skotačil na dětském hřišti. V jednu chvíli ke mně přiběhl a halekal, že viděl strejdu Filipa.

„To ses musel splést. Strejda je přece v práci?“

„Byl to on!“

Tomášek mě táhl za ruku k volným výběhům. Nechala jsem se vést, abych ho přesvědčila o tom, že se mýlí. Najednou jsem ho viděla. Šel s cizí ženou, za ruku vedl malou holčičku. Mohla být tak o rok starší, než byl můj Tomášek. Holčička lízala zmrzlinu a říkala mu „táto“.

„Půjdeme za strejdou?“ ptal se mě syn a chtěl mě táhnout směrem k těm třem.

„Ne, Tomášku. Zapomněla jsem, že musím ještě za babičkou. Chceš přece za babičkou? A jestli budeš chtít, můžeš u ní i přespat.“

Tomášek k babičce chtěl. Potřebovala jsem klid. Nemohla jsem brečet před synem.

 

Protože si nás Filip v zoo vůbec nevšiml, ozval se za dva dny. Jako by nic, chtěl se zase vidět u mě.

„Nechci se vidět u nás. Půjdeme do parku,“ řekla jsem. To už jsem věděla, kde se svou ženou bydlí. Tak trošku jsem vyzvídala. Pomohla mi mámina kamarádka Marta. Filip totiž nebyl tak chytrý, jak se zdálo. Když mi lhal o tom, jak žije sám a opuštěný, udělal zásadní chybu. Název ulice si nevymyslel. Skutečně bydlel tam, kde říkal, nikoli však v pronajatém malém bytě. Se svou ženou a malou dcerkou žili ve velkém luxusním bytě. Žádný dům nepotřeboval. Kde by na něj také vzal? Od Marty jsem věděla, že to není žádný zástupce, a už vůbec ne ředitel. Filip byl obyčejný dělník ve fabrice. Vše si vymyslel. Dokonce žili i jeho rodiče a těšili se dobrému zdraví.

 

Přišel a směřoval k parku. Já ho ale táhla opačným směrem. Nejdřív se nebránil, vzpouzet se začal, až když jsem zamířila do ulice za fotbalovým hřištěm, kde s rodinou bydlel.

„Tam bych nechodil,“ řekl.

„Tak dobře. Tak já někomu zavolám a chvilku tu počkáme, mám pro tebe překvapení.“

Vytočila jsem číslo jeho ženy. Byly jsme už domluvené. Když jsem jí řekla, že její manžel je jí nevěrný a kdo ví, kolik žen takto ještě tahá za nos, nejdříve nevěřila. Pak se mi ale svěřila s tím, že Filip denně nemá čas. Odchází a vrací se pozdě večer. A v práci není, to si už ověřila, i když se na práci a přesčasy vymlouvá. Se mnou přitom byl jen párkrát do měsíce.

Lenka, jeho žena, přišla za chvilinku. Přišla a vrazila mu facku. Druhou dostal ode mne.

 

Myslím si, že Filip neměl jen svou ženu a mě. Stíhal toho mnohem víc. Nejvíc jsem byla zlá za to, že tahal za nos i mého syna. Věnoval se mu, ale dával nám falešnou naději. Věřili jsme, že já našla spolehlivého a zodpovědného muže a Tomášek věřil, že zastane jeho skutečného tátu.

Ani nevím, jestli mu Lenka odpustila, nebo se s ním rozvedla, jak slibovala. Nezajímalo mě to. Ona příhoda mě poučila. Věnuji se synovi a dobře si rozmyslím, jestli budu ještě někomu tak věřit. Téměř půl roku mě tahal za nos.