Putování po Svaté zemi

Začala bych citátem z knihy Paula Ferinniho Bezpodmínečná láska: „Nemůžete zažít zázrak, pokud jej nechcete přijmout“.

Já na zázraky věřím, jen jsem někdy skeptická k tomu, zda se opravdu stanou, právě mně a v dobu, kdy po nich toužím.

Je to již několik let, kdy jsem manželovi předestřela návrh navštívit Izrael. Již tenkrát to byla „horká půda“ a jen málo odvážlivců se tam opravdu vydalo. Moje bývalá kolegyně mi poslala pár fotografií a hlavně své dojmy a já nabyla přesvědčení, že můj sen je na dosah ruky. Nebyl. Trvalo několik let než, jak se říká, nazrál čas…

Loňský rok byl obzvlášť těžký a krásný zároveň. Na Velikonoce mi zemřel manžel a já ztratila blízkého člověka, se kterým jsem byla téměř 40 let. Bolest v srdci mě zcela ochromila, naštěstí byly kolem mě děti i malá vnučka a já se učila znovu žít bez milujícího manžela.

Na jaře proběhl křest malé vnučky, v srpnu jsem našla práci na prahu šedesátky. I když na půl roku, ale v ten pravý čas. A v listopadu jsem spolu se syny putovala Izraelem. Přiznám se, že do posledního okamžiku jsem se bránila realizaci svého snu. Kvůli fobiím se bojím létat, terorismus roztáhl svá černá křídla i nad tímto územím….

A já se rozhodla přijmout zázrak, který mi umožnil prožít svůj sen in natura a v doprovodu mých blízkých.

Navštívili jsme Eilat, zvláštní město, které sousedí s Tabou /Egypt/, Jordánským královstvím /Akaba/ a také je zde palestinské území. Má cca 49 tisíc obyvatel. V Eilatu jsme si půjčili automobil a přes Nevgatskou poušť jsme jeli 350 km do Jeruzaléma. Neskutečná krajina plná zvláštních útvarů, někdy připomínajíc měsíční krajinu. Část cesty vedla podél Mrtvého moře. Opravdu někdy o kus ustoupilo a vypadá to, že vysychá a v současnosti se hledají možnosti, jak k němu přivést vodu.

Jeruzalém mě okouzlil, zejména Staré město s památkami - Zdí nářků /odevzdala jsem lístečky s přáníčky své i od kolegyně/, Chrámem Božího hrobu a dalšími památkami. Všude hodně ozbrojených sil, policistů i vojáků. Trh, uličky, kde prochází Křížová cesta, byly neskutečné, stovky stánků a lidé mnoha vyznání a náboženství.

Nezapomněli jsme na koupel v Mrtvém moři. Nachází se cca - 420 m pod hladinou moře, je 67 km dlouhé a asi 18 km široké. První, co mě překvapilo, bylo zvláštní obejmutí nohou při vkročení do vody. Jakoby mi někdo navlékl „gumové“ punčochy. Teploučká voda v listopadu má opravdu zvláštní kouzlo. Písek ze dna se hodí na peeling pokožky. Ani se nám nechtělo dál. Ale čas kvapil a museli jsme se posunout.

Pevnost Masada opravdu stála za to. Jde o starověkou pevnost postavenou Herodem Velikým v 1. st.před n.l. V roce 2001 se dostala do památek UNESCO. Nahoru jsme jeli lanovou dráhou. Měla jsem obavy, jak tento výškový skok zvládnu, ale zvládla jsem to. Nahoře byl překrásný výhled do dalekého okolí. V pevnosti jsou pořád patrny místnosti, kde se skladovalo obilí, byly tu zásobárny oleje, vína, Hadí stezka...

Poseděli jsme také u kávy na březích Rudého moře, hleděli na západ slunce. V Eilatu jsme odpočívali v hospůdce v centru, nad hlavou nad prolétávala letadla, u stolů byla „změť“ národů ze všech končin světa. Na naše poměry je tu dost draho, ceny za jídlo a pití nesmíte propočítávat, jinak byste strávili večer v hotelovém pokoji.

Jediný rest, který mi zůstal kvůli nedostatku času, byla návštěva Betléma. Nějak vnitřně cítím, že tato moje cesta nebyla poslední a že brzo, třeba v předvánočním období, budu moci spustit: „Půjdem spolu do Betléma“... a doplnění mého osobního zázraku nenechá na sebe dlouho čekat...

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete