Rakovina prostaty mi obrátila život vzhůru nohama

Rakovina prostaty je v České republice nejčastějším zhoubným nádorem u mužů (s výjimkou kožních nádorů) a třetí nejčastější příčinou jejich úmrtí na následky rakoviny. Každým rokem procento nemocných stoupá. V současné populaci tímto onemocněním trpí každý 11. muž ve věku nad 50 let. S  karcinomem prostaty se potýká už několik let i pan Karel S., kterému je 56 let.

Nemoc se u mě poprvé ozvala počátkem roku 2011, kdy jsem začal pociťovat silné bolesti v oblasti páteře. Myslel jsem, že se jedná o běžné bolesti zad a v žádném případě jsem je nepřisuzoval rakovinovému bujení. Když začaly být bolesti nesnesitelné, navštívil jsem lékaře. Ten mě poslal na různé druhy terapií, aby se mi bolesti zmírnily. Po deseti dnech léčby se však nic nezměnilo, a tak jsem byl poslán na magnetickou rezonanci. Na tomto vyšetření se už přišlo na to, že mám rakovinu prostaty.

Bohužel jsem také zjistil to, že rakovina prostaty se již rozšířila do kostí a bylo tedy nutné začít okamžitě s léčbou. Brzy nato jsem podstoupil operaci prostaty. Po operaci jsem nastoupil na onkologické oddělení a u ní jsem začal s onkologickou léčbou. Tamější paní doktorka mi dodala do života obrovský optimismus, nechtěla, abych boj s nemocí vzdával.

Léčba

S onkologickou léčbou jsem začal v březnu roku 2011, kdy jsem podstoupil ozařování. To pro mě bylo neskutečně těžké, jelikož po ozařování jsem trpěl nechutenstvím a často jsem zvracel.

Od této doby se mi obrátil veškerý životní rytmus. Po léčbě jsem byl hodně unavený – ve dne jsem proto spal, v noci jsem ale usnout nemohl.  Sáhl jsem i po alternativní léčbě v podobě léčitele, který mi pomohl především po psychické, ale
i zdravotní stránce.

V průběhu roku 2011 byly výsledky poměrně dobré, pak mi ale začaly hodnoty markerů stoupat. V roce 2013 jsem proto musel podstoupit chemoterapii, od dubna do října jsem absolvoval celkem 10 sezení. Tato léčba byla skutečně velmi nepříjemná – po každém sezení mi otekly dásně, udělaly se mi afty v puse a ztratil jsem chuť. Největší problém u chemoterapie proto často bývá to, že nemocní přestanou jíst a začnou hubnout. Mně to však paní doktorka zakázala, takže jsem se musel snažit, abych příliš nezhubl – a to se mi naštěstí skutečně podařilo.

Součástí léčby bylo také zařazení do klinické studie, která mi hodně pomohla. Jelikož se u mě nemoc projevuje především bolestí páteře, beru silné léky na bolest, které mi ji alespoň trochu pomáhají tlumit.

Život naruby

Základní motto mého boje s rakovinou je nevzdat se. I když je nemoc neskutečně těžká a projevují se u ní různé stavy – máte průjmy, trpíte nechutenstvím a podobně – nikdy jsem si zcela nepřipustil, že rakovinu skutečně mám. I přesto jsem ale nemoci přizpůsobil svůj dosavadní život. Začal jsem se na svět dívat jinýma očima – už se tolik nerozčiluji a beru vše s nadhledem.

Při téhle nemoci je nesmírně důležité, aby byl člověk v co největší psychické pohodě.
Rakovina mě samozřejmě v mnoha věcech omezuje. Už například nesmím na sluníčko nebo létat letadlem (kvůli přetlakům v letadle). Jelikož jsem velmi rád cestoval, je to pro mě poměrně velký zásah do života – doufám ale, že se zase jednou k moři podívám. 

Jelikož mi rakovina metastázuje do kostí, je součástí mé nemoci bohužel i omezení pohybu. I přesto, že mám invalidní důchod 3. stupně, vyšel mi zaměstnavatel vstříc a mohl jsem si vybrat, co bych ve firmě, kde jsem pracoval před nemocí, chtěl dělat. V současné době pracuji přibližně čtyři hodiny denně. Převážně sedím v kanceláři a vyřizuji zakázky po telefonu. Jsem velmi rád, že tuto práci mám, protože díky ní nemusím neustále o nemoci přemýšlet.

Největší oporou v boji s rakovinou je mi však má žena. Bez ní bych nedokázal podstoupit léčbu ani operaci. Můžu si s ní o všem otevřeně promluvit, i když to jsou mnohdy choulostivé věci. Rakovina prostaty patří mezi nepříjemná onemocnění nejen kvůli vážnosti svých následků, ale muž s ní velmi pravděpodobně ztratí také svůj sexuální život. I když je má žena o sedm let mladší, nese to velmi statečně. Rakovina prostaty mi obrátila nejen můj životní rytmus, ale i žebříček hodnot. Vůbec teď neuvažuji, co bude za rok nebo za dva, vychutnávám si každý okamžik života a raduji se z maličkostí všedního dne. Vše, co si chci dopřát, si dopřeju a nic neodkládám na později – nikdy nevíte, co se může v budoucnu přihodit.