Naši dceru i syna jsme s manželem vždy vedli k lásce, pochopení, toleranci a úctě k druhým. Snad právě proto nám naše děti dělaly, až na pár okamžiků, jen samou radost. Pilně se učily, svěřovaly se nám, měly k nám důvěru a neprováděly nic zlého. Martin vystudoval gymnázium a pokračoval na vysokou školu, Sylva se po střední škole dostala na velmi lukrativní místo sekretářky v prosperující firmě v našem městě. Martin si našel přítelkyni už v sedmnácti letech. O Sylvu byl mezi mladíky také zájem, ona se ale věnovala hodně sportu a na kluky, jak říkala, neměla čas. Ve dvaceti letech nám konečně přivedla prvního kluka domů. Byl jím Filip. Byl o šest let starší než Sylva a ve vztahu příliš spěchal.

„Mami, Filip by chtěl už se mnou žít. Prý si pořídíme společně byt a taky by chtěl dítě,“ řekla nám Sylva poté, co se s Filipem znala necelé dva měsíce.

„Dobře, Sylvinko, máš už na vztah čas, i miminko by nevadilo. Filipa znáš ale teprve krátce,“ domlouvala jsem dceři. Jak jsem brzy pochopila, Sylva měla stejný názor. Nechtěla spěchat, chtěla se s Filipem vídat, jezdit na dovolenou, sportovat, navštěvovat se, my jsme jí nebránili, aby u nás zůstával na víkend, možná bych přežila také, kdyby mladí spolu žili. Ale pořídit si po pár měsících miminko?

Neznali se ani půl roku, když Filip Sylvě oznámil, že čeká dítě s jinou. Doma jsme měli slzavé údolí. Dceři to hodně ublížilo. Zakousla se do práce a o lásce dlouho nechtěla nic slyšet. Martin měl třicet, když nám oznámil, že jeho přítelkyně Jana čeká dítě. Vzali se a brzy se mi narodil krásný vnouček Martínek. Teprve to naši dceru nejspíš obměkčilo. Trávila se svým synovečkem spoustu času.

U svého bratra a jeho ženy Jany byla častěji, než doma. A právě přes svou švagrovou Janu se seznámila s jejím bývalým spolužákem Honzou. Honza byl rozvedený a dítě už měl. Tehdy měla Sylva dvacet sedm let a Honza už třicet pět. Svou malou dcerku Viktorku vídával dvakrát měsíčně. Naše dcera malou Viktorku milovala. Ráda se o ni starala a společně s jejím tátou jela také na dovolenou.

Myslím, že měli krásný dvouletý vztah, když dcera začala být jiná. S Honzou se vídala najednou hodně málo, obvykle se scházeli u nás maximálně na hodinu, ne víc než jednou týdně.

„Stalo se něco na dovolené?“ zeptala jsem se jednou.

„Víš, mami, je možné, aby někdo dva roky tajil třeba alkoholismus?“ zeptala se mě dcera.

„Honza pije?“ ptala jsem se.

„No, zdálo se mi, že pije víc, než je zdravé,“ přiznala dcera. „Na dovolené najednou bez piva nevydržel. Prý má žízeň. Bylo tam sice teplo, on ale pil denně několik piv a večer chtěl, abych s ním šla na víno. Když jsem odmítla, šel sám.“

V naší rodině se nikdy nepilo. Mnoho kamarádek mi závidělo, že můj muž, ač měl těžkou práci, šel vždy po práci hned domů a opilého jsem ho viděla za třicet let, co se známe, pouze jednou. Já jsem abstinent a jediné, co si dám vždy na Vánoce a poslední den v roce, je deci vína. Nepiji ani na narozeniny, nepotřebuji to k životu. Syn si zašel na pivo tak jednou týdně a Sylva je jako já, litr vína jí stačí na rok.

Vysvětlila jsem dceři, že pokud muž nebo prostě jeden z páru pije a druhý alkohol nemá rád, je to k zamyšlení. Také jsem se jí ptala, jestli s Honzou o alkoholu mluvila.

„Mluvila, prý se mi to ale zdá. Je teplo, tak má žízeň. Popírá, že by měl problém s alkoholem.“

„No tak ho zkus sledovat. Zkus mu říkat, že ti pití vadí, a uvidíš. Třeba přestane? A pak, pokud by to nešlo a pil by dál, možná by bylo lepší, abys od něj odešla dřív, než bude pozdě. Víš vůbec, proč se rozvedl?“

Dcera pokrčila rameny: „Prý si nerozuměli.“

Lámala jsem si hlavu, jak dceři pomoci. Krátce po našem rozhovoru jsem slavila narozeniny. Honza byl pozván na oslavu a také jsem mu nabídla, aby přivedl svou dceru Viktorku. Tím, že dceru skutečně přivedl, udělal radost mně i Sylvě. Byly to krásné narozeniny a nechyběl na nich ani alkohol. Honza vypil sice alkoholu nejvíce, neměla jsem ale pocit, že by toho bylo víc, než je zdrávo. S Viktorkou u nás přespali a domů šli až druhý den.

Za čtrnáct dní poté mi dcera sdělila, že je těhotná.

Byla jsem šťastná, že budu mít další vnouče. Martínek rostl jako z vody a já se těšila na miminko.

„Co na to řekl Honza?“ ptala jsem se, a už plánovala svatbu a to, kde budou mladí bydlet.

„Opil se.“

Pak mi dcera vysvětlila, že Honza se zatím nechce ženit. Argumentoval tím, že na to, aby měl dítě a žil s ženou, nemusí mít štempl. Už jednou ženatý byl, a to mu stačí.

„Jenže já chci svatbu. Chci být krásná nevěsta,“ řekla dcera.

„Neplač, dítě ho jistě změní,“ utěšila jsem dceru. „Bydlet ale s vámi chce, s tebou a dítětem?“

„Jo, to chce, ale neví za co.“

Honza vydělával dost peněz. Nechápala jsem, že nemá úspory.

„Samozřejmě, že vám pomůžeme,“ vmísil se můj muž do rozhovoru.

Dcera měla téměř třicet let a čekala první dítě. Otec dítěte se věkem blížil ke čtyřicítce. Když jsem si uvědomila, že když já byla ve věku své dcery, chodili už Martin i Sylva do školy a můj manžel se o celou rodinu zodpovědně postaral, se situací jsem moc nesouhlasila. Bylo tu ale dítě, a to situaci měnilo.

„Dobře, postaráme se i my, ale Honza také musí změnit přístup. Teď budete tři,“ řekla jsem.

Měsíce utíkaly a dcera se zakulacovala. Já hledala bydlení pro mladé, dcera hledala bydlení, můj muž ho hledal a pomáhal i Martin se svou ženou. Jediný, komu, zdálo se, to bylo jedno, byl samotný Honza.

„Nějak to dopadne,“ tvrdil na Vánoce. Ty Vánoce trávila naše dcera u Honzy a jeho rodičů. Honzova maminka byla dost nemocná a přála si mít Sylvu k ruce. Sylva snášela těhotenství dobře, a tak jsem nebyla proti. Jenže dcera se nám vrátila uprostřed noci uplakaná.

„Co se stalo? Udělal ti něco Honza?“ ptali jsme se.

„Jestli mám počítat to, že se strašně opil, tak jo,“ fňukla.

Dcera zůstala na svátky u nás a Honza se ani neukázal. Přesto jsem věděla, že na Silvestra ho netrpělivě očekává. Nepřišel. Volal až první den v roce. Sliboval, že se změní a zval dceru na víkendový pobyt.

„Nevím, jestli bys měla jet. Jsi už v pátém měsíci, měla by ses šetřit,“ vyřkla jsem své obavy.

„Dám na ni pozor,“ sdělil mi Honza. Přesvědčil nás obě tím, že už našel byt k pronájmu, kam by se mohli od února přestěhovat. A tak Sylva jela.

Z pobytu se vrátila místo večer už v dopoledních hodinách. Unavená, s kruhy pod očima.

„Už ho nechci ani vidět,“ řekla. Jak jsem z dcery poté vytáhla, Honza se zase opil.

„A co bude s dítětem?“  ptala jsem se.

„Vychovám ho sama,“ odpověděla dcera.

„A víš, jak to je těžké?“ ptala jsem se. Nevěděla jsem ale, jestli je těžší být matkou samoživitelkou, nebo mít doma opilce. Dva týdny se Honza neozval. Pak přišel s prosíkem za mnou.

Přesvědčoval mě, že začal s léčbou.

„Víte, vzalo mě, že budu podruhé otcem. Prostě jsem do toho spadl, ale nikdy jsem nepil. Tím, že jsem začal nedávno, dokážu s tím lépe skoncovat,“ sliboval Honza a prosil, abych se u Sylvy přimluvila.

Večer jsem s dcerou měla rozhovor.

„Co kdybys mu ještě dala šanci?“ ptala jsem se. Vysvětlovala jsem dceři, že nemá už dvacet a pomoc partnera, finanční i fyzická, se jí jistě bude hodit. Vlastně jsem ji přemluvila, aby za Honzou šla. Jak mi řekl, bude doma sám, jeho rodiče odcestovali, a nepřestane na Sylvu čekat.

„Myslíš, mami, že bych měla?“ ptala se mě dcera a já pozorovala, jak se obléká. Teplý svetr, aby neprochladla, šála a čepice, kterou teď ráda nosila. Bála se o miminko a nehleděla na to, že jí čepice, jak tvrdila celý život, nesluší.

„Přespi u Honzy, ať nejdeš domů v noci,“ řekla jsem. Sylva u Honzy měla své věci a mohla od něj jít druhý den rovnou do práce. A tak jsem druhý den o ni neměla strach.

Jenže dcera mi volala druhý den z nemocnice.

„Co se stalo?“ ptala jsem se ve strachu, že by začala předčasně rodit. Pravda byla mnohem, mnohem horší. Když dcera přišla k Honzovi a on ji pozval dál, pohádali se. Vypil lahev tvrdého alkoholu téměř na posezení. Strašně se pohádali a k ránu Honza strčil do Sylvy tak nešťastně, až spadla na konferenční stůl. Nechal ji bez pomoci a z bytu utekl. Když se dcera probrala, bylo už pozdě na záchranu miminka.

Takto jsem přišla o druhé vnouče a má dcera možná o možnost být ještě matkou. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem Sylvu tehdy poslala za Honzou. Honza byl obviněn za napadení své přítelkyně a dostal podmínku. Nebyl důkaz o tom, že by v napadení byl úmysl. Tak pouhá skutečnost, že nechal Sylvu bez pomoci, k většímu trestu nestačila. Dítě by to stejně mé dceři nevrátilo.