Přijíždíme úzkou uličkou k malému zchátralejšímu kostelíku, vedle je pár velikánských starých stromů, kde to jsem, říkám si v duchu, asi jsme zabloudili, ale ne, směr podle tabule správný, otočím se vpravo a jo, asi jsme dobře. Velký statek, dvě budovy a nějaká stodola do tvaru „U“. Na první pohled docela hezké, ale důvod, proč jsme tady, již tak hezký není. Vezu svou dceru a vnučku právě sem. „Léčebna pro drogově závislé pro matky s dětmi“ , podívám se na nápis na budově. Zdá se mi to jako sen. Proč právě já toto musím podstoupit? Na tyto otázky bohužel nikdy nikdo odpověď nedostane.

Po dlouhém 9letém boji se sama rozhodla nastoupit ústavní léčbu Je mi těžko, ovládám emoce a potlačuji slzy jak jenom to jde. Vytahuji kufr a tašky z auta a slzy už tečou samy, nemohu se ovládnout.  Přichází paní a bere mi tašku z rukou. „To bude dobrý, nebojte se, my se o ně postaráme, to zvládnou.“

Vysoké dřevěné schody nás dovedly do malého pokojíčku. Musela jsem je tam nechat a odejít. Cestou zpátky jsem nebrečela, ale řvala. Bylo to snad nejtěžší období mého života. Musela jsem vydržet. První měsíc úplně bez návštěv, aby si zvykly, informace mi podávali stroze, jsou v pořádku, malá si zvyká. Trhalo mi to srdce, ale věděla jsem, že po dlouholetém boji s ďáblem, jak jsem říkala této závislosti, nám nic jiného nezbývá, dcera měla asi 40 kilo i s botami, takže to byla poslední možnost, jak ji zachránit.
První návštěva byla taky moc těžká. Odjížděla jsem zase s velkým pláčem, o vnučce nemluvě, ještě dlouho potom mě pálily její slzičky na rameně, věty, jako že děti to zvládají lépe a za chvilku jsou v pořádku, od odborných pracovníků, moc nepomáhaly. Nicméně jsem to zvládla.

Po pár měsících nastal den „D“, obdržela jsem pozvánku. Přijíždím a už je tu plno rodičů, přátel, děti, ozdobený dvůr balonky, malé pódium. Má dcera je vyzvána na pódium a já koukám, kdo to je, je to vůbec moje dcera? Najednou vidím tu úžasnou změnu, je z ní krásná žena. Vedle ní stojí její dvě dcerky, ta starší s ní v léčebně nebyla. Na krk jí dávají řetízek jako dárek za úspěšně absolvovanou léčbu. Nádherný, nejkrásnější řetízek na světě, ani si nedovedete představit, co tento symbol na krku mé dcery pro mě znamená.
Již je to několik let, co se toto událo, žijeme normálním životem, dcera se řádně stará o své dvě krásné dcery. Já jenom přihlížím a trochu podporuji a občas kouknu na krásný řetízek, který už visí doma a připomíná mi nádherný den, kdy se nám změnil život k lepšímu.
Jsem na ni velice pyšná, že to zvládla, nebylo to pro ni jednoduché...

Na to hlavní jsem málem zapomněla, na skvělou a těžkou práci celého týmu, který pomáhá mladým, krásným zoufalým lidem se vrátit do normálního života, do smrti jim budu vděčna za to, co pro nás udělali. A ty, co odsuzují, prosím, to, co potkalo dnes mě, může potkat zítra tebe...