Říká se, že první lásky jsou ty nejhezčí

Můj první přítel, Miloš, byl velmi žárlivý. Byl to ale můj první kluk a milovala jsem ho. A tak jsem snášela jeho takřka každodenní výčitky a žárlivé scény, kdy mě podezříval z nevěry i tehdy, když jsem skočila na pět minut do obchodu pro knedlík.

„Časem se to poddá,“ uklidňovala jsem se a snažila se nedat mu jakýkoli důvod k tomu, aby mě podezíral. Jako zamilovaná hloupá holka jsem si toho nechala líbit opravdu hodně.

Miloš nebyl nadšenec vodních sportů jako já. Já se zase bez bazénu minimálně dvakrát týdně neobešla. Občas se mnou na bazén šel, vždy to ale dopadlo fiaskem. Vyčítal mi, že se ukazuji v plavkách a předvádím před chlapy. A tak jsem mnohem radši, než s Milošem, chodila na bazén s kamarádkou Věrkou.

„Jestli chceš, můžeš jít s námi,“ nabídla jsem vždy Milošovi, protože jsem dobře věděla, že Věrku nemusí.

Odmítl, ale po mém návratu domů mi ihned vyčítal, že na mě má kompromitující důkazy, protože nás sledoval.

„Byly jste tam s chlapy. Já tam byl, já to viděl!“ Křičel na mě celý brunátný a ani netušil, jak se lží ponižuje. Tolikrát jsem si řekla, že se s Milošem rozejdu, a tolikrát jsem své rozhodnutí vzala zpět. Po ročním vztahu jsem si koupila svůj první byt za peníze od rodičů. Bydleli jsme čtyři v malém bytě – mí rodiče, sestra a já. Byt nám začínal být malý. A tak, když byl byt k mání za velmi výhodnou cenu, rodiče mi sami jako starší ze sourozenců nabídli, že mi na něj přispějí. A já jim byla vděčná.

Mé první soukromé království jsem si sice skromně, ale vkusně vybavila. Zbývalo jen vymalovat jednu z místností. Jedna z mých kamarádek se nabídla půjčit váleček na malování, který měli doma. Na samotné malování jsem si ale sama netroufla. Tehdy se nabídl Miloš.

Vyklidila jsem místnost, vše přikryla igelitem a čekala na svou lásku. I barvu jsem už koupila.

Miloš přišel s klasickou štětkou na malování.

„A nebylo by lepší vymalovat to válečkem? Určitě bude méně nepořádku.“ Ptala jsem se Miloše a sledovala, jak rudne. Díval se na váleček v mé ruce.

„To máš od jakého šamstra? Přiznej se?“ Jak myslíte, že to dopadlo? Ač jsem Milošovi vysvětlovala, jak jsem mohla, že váleček patří kamarádce, Miloš měl jasno. Byl od mého milence, a basta! Z malování nebylo nic. Miloš naštvaně odešel z mého bytu. Ale já se přesvědčila o tom, že jsem holka šikovná, a vymalovala jsem si místnost sama. Milošovi jsem jeho poslední žárlivou scénu nehodlala odpustit. Rozešla jsem se s ním.

Od této chvíle jsem dostávala od Miloše kytice, které mi posílal přes zásilkovou službu, i drobné dárky do poštovní schránky. Nechával mi psaníčka, ve kterých se mi omlouval s tím, že když mu odpustím, už se to nikdy nebude opakovat. Po zhruba měsíci od našeho odloučení si na mě počkal u vchodu našeho domu.

„Můžu tě pozvat na večeři? Nezávazně. Chci se ti ještě jednou omluvit.“ Venku mrholilo a on neměl deštník. Musel čekat u našeho domu dlouho, protože jsem ten den dělala v práci přesčas. Ty dvě hodiny, o které jsem se zpozdila proti pravidelnému návratu z práce, prostepoval před vchodem a vlasy měl promáčené. Vypadal jako zmoklé káčátko a mně ho bylo líto. A tak jsem ho vzala na milost.

„Ale půjdu jen na večeři. A platím si ji sama. Jen si promluvit.“ Nevím sice, o čem jsem chtěla mluvit, ale bylo mi po Milošovi smutno. Ještě stále jsem ho milovala.

Večeři zaplatil Miloš a my se vrátili zpět do mého bytu, už zase jako partneři.

„Lásko, tolik se mi po tobě stýskalo.“ Miloš mi šeptal do ucha sladká slůvka a tulil se ke mně. Zůstal až do rána.

Nějakou dobu sekal Miloš dobrotu a já byla zase ta zamilovaná holka. Pak se ale vrátil starý Miloš. I když jsme ten den neměli být spolu, já na Miloše vždy jako „náhodou“ narazila někde na ulici, nebo přímo u našeho domu. Nejednou jsem se u vchodu prudce ohlédla a zahlédla jeho postavu, jak se snaží skrýt za strom či roh domu.

„Ty mě sleduješ? Proč to děláš?“ Tehdy jsem křičela na velmi nenápadného Miloše. Ten se při výšce sto osmdesát centimetrů krčil za metrové keříky ptačího zobu. Na svou výzvědnou misi si nemohl obléci nic nápadnějšího, než měl. V neonově zelené běžecké bundě se napřímil a trochu rozpačitě zašveholil: „Jé, ahoj, lásko, to je náhoda. Já tady běhám.“

„Tady? Půl metru nad zemí a v předklonu?“

„Když ty jsi mi nevěrná!“ Tehdy rozhodil rukama, udělal čelem vzad, a byl pryč.

Rozžhavilo mě to do běla. Co si to dovoluje, stále mě podezírat? Svěřila jsem se několika kamarádkám. Všechny do jedné mi radily, ať se s Milošem konečně rozejdu. A pak napadlo Martinu:

„Co kdyby ses s někým domluvila, a on skutečně předstíral tvého milence? Víš, aby tě doprovodil jako z práce domů a u vchodu, když bys věděla, že Miloš opět šmíruje, by tě políbil. A až by začal dělat scény, vysvětlila bys mu, že to byla habaďůra. Že prostě nejsi na jeho scény zvědavá, a pokud s nimi nepřestane, budeš mu na oplátku dělat ty to, že schválně budeš vodit kluky k sobě. A nakonec se může stát, že ho i skutečně opustíš. To by mělo zabrat, ne? A začne se stydět a chovat normálně.“

„Myslíš? Nikoho takového nemám, a i kdyby, Miloš by z něj udělal dva. Nevím, jestli by ho nezmlátil,“ přiznala jsem.

„Já takového znám. A určitě by ho nezmlátil. No, a pokud by se o to pokusil, nedopadl by dobře. Filip je totiž trenérem juda a je skutečně dobrý. Navíc je to dobrý kamarád a určitě do toho půjde.“

Martina mě přemlouvala skoro týden. A já už svého Miloše měla skutečně dost. Bylo mi nepříjemné, že na jeho slídění poukazují všechny mé kamarádky. Připadala jsem si jako celebrita, kterou sledují paparazzi.

Když jsem pak šla opět za Martinou, vyčerpaně jsem klesla do křesla u nich doma a téměř prosebně pronesla: „Tak mi domluv schůzku s tím Filipem. Třeba se domluvíme.“

„Určitě se domluvíte.“ Kamarádka na mě spiklenecky mrkla a vytočila Filipovo číslo.

„Ahoj, Fili, víš, jak jsme spolu mluvili o té kamarádce, co potřebuje vytrestat toho svého žárlivého přítele? No, tak ona na to chce přistoupit.“ Potom se s Filipem dlouze na něčem domlouvali. Pak konečně položila a vrátila se ke mně.

„Ty jsi mu už dopředu o mně mluvila?“ ptala jsem se. „To je ale ostuda.“

„To je. Nikoli ale tvá. Filip tu bude během půlhodiny.“

Během slabých třiceti minut, kdy jsem upíjela překapávanou kávu, jsem pomalu přestávala věřit, že vyprovokovat Miloše k tomu, aby přestal žárlit tím, že se budu líbat s nějakým Filipem, je dobrý nápad.  Už se ale nedalo couvnout. Filip právě zazvonil na domovní zvonek. Martina nás představila a my dva pak domluvili pekelný plán.

„Nejlepší bude, když mu jako řekneš předem, že v den, kdy se máte vidět, něco naléhavého máš, a zrušíš vaši schůzku. Pak bude, pokud je tak žárlivý, na pochybách.“

„Když on je na pochybách stále. I když jsem v práci, i když jsem s kamarádkou na bazénu, i když v noci spím,“ přiznala jsem.

Nakonec jsme to domluvili na sobotu. To jsem se měla s Milošem vidět.

V pátek večer jsem Milošovi zavolala, že musím naši schůzku zrušit.

„Proč? Kam jdeš? Jsi nemocná? Co se stalo?“

„Kdepak. Kamarádka onemocněla, je v nemocnici. Musím ji navštívit. Přes týden to nestihnu a v sobotu mají v nemocnici návštěvy od tří do pěti hodin. Takže do pěti budu tam, a pak už to nemá cenu. Uvidíme se v neděli, ano, lásko?“ Přeříkávala jsem do telefonu předem domluvený text. Musela jsem dát Milošovi vodítko, kdy asi přijdu domů, aby tam u vchodu kolem páté skutečně čekal.

„Tak ať se brzy uzdraví.“ Milošův hlas zněl nerozhodně. Ale neznal všechny mé kamarádky, a tak se nenabídl, že půjde do nemocnice se mnou. Přesto jsem si byla jistá, že s touto alternativou si tak trochu pohrával.

V sobotu jsem se oblékla zvlášť pěkně, a ve tři vyrazila skutečně z domu. Místo do nemocnice jsem šla k Martině. Tam už na mě čekal Filip.

„Sluší ti to,“ pronesl, když mě uviděl.

„Děkuji. Nemohla jsem přijít v teplákách.“ I Filipovi to slušelo. Byl ještě svalnatější, než Miloš. Řekla bych, že je tak o dva, tři centimetry nižší, než můj přítel, ovšem postavu měl vypracovanější a i v obličeji byl celkem pohledný.

Ty dvě hodiny jsme se všichni tři i s kamarádkou bavili a bylo nám dobře. Těsně před odchodem se Filip náhle zarazil.

„Copak?“ pronesla jsem.

„No, že si to nebudeš vykládat špatně?“

„A co?“

„Napadlo mě, že až tě tam u vašeho domu budu líbat, tak to bude poprvé. Ale ten tvůj žárlivec by si měl myslet, že spolu už nějakou dobu chodíme, aby to bylo autentické. A co když najednou ucukneš, nebo prostě bude vidět, že to jen hrajeme? Měli bychom si to malinko nacvičit.“

„To asi nebude třeba.“ Zapochybovala jsem o tom, že líbat se nyní, u Martiny, je potřeba.

„Samozřejmě. Aby to bylo správně vášnivé.“ Martina zatleskala Filipovu nápadu, ten mě chytil za ruku a váhavě se zeptal: „Smím?“

Nesměle jsem přikývla. Když se ke mně skláněl, malinko jsem couvla.

„Tak toto nebylo vůbec přesvědčivé.“ Ocenila náš výkon kamarádka. „Musíte do toho dát vášeň, energii. Jste zamilovaní, slyšíte?“

Přemýšlela jsem, jak hrát, že jsem zamilovaná do kluka, který vypadá fajn, ale téměř ho neznám, zatímco se na mě dívá kluk, kterého stále, ač je chorobně žárlivý a podezíravý, miluji.

V tu chvíli mi přiletěl na rty další polibek. Objali jsme se a Filip mě jemně pohladil po tváři.

„No, to už bylo lepší,“ hodnotila Martina. Další zkušební pokus jsem odmítla. A šlo se rovnou na premiéru. K mému domu jsme šli ruku v ruce, co noha nohu mine. Filip mi vyprávěl o hvězdách, které pomalu vycházely. Před vchodem jsme se zastavili a já koutkem oka sledovala, kde je Miloš a jestli nemá absenci v docházce. Nikde jsem ho neviděla. V tu chvíli přišel domluvený polibek. Jen pár okamžiků nato se Miloš vyřítil zpoza popelnic.

„Já to věděl! Ty úchyle! To je moje holka! Slyšíš?“ Pak se rozpřáhl proti Filipovi. Ten vymrštil pravačku a jedním na první pohled jemným pohybem Miloše zpacifikoval. Miloš se svíjel bolestí a ucedil několik nadávek vůči mé osobě.

„Co to děláš, Miloši? Abys věděl, tak já s Filipem nechodím. Ani ho vlastně neznám. My jsme to navlíkli, abys pochopil, že žárlit je hloupost. Když s tebou nebudu chtít být, řeknu ti to. Nemusím ti zahýbat.“ Chrlila jsem vysvětlení směrem k Milošovi.

Ten se nezmohl na nic jiného, než mi nadávat. A nadával mi velmi sprostě.

Filip ho znenadání praštil do obličeje tak, že se Milošovi spustila krev z nosu.

„Ty se nestydíš nadávat takto holce, která tě má ráda? Uvažuj! Jen tvá zbytečná žárlivost vyprovokovala to, že se snažila, aby ti dokázala, že když budeš žárlit, ona tě milovat nebude.“

Stála jsem tam mezi těma dvěma a už jsem věděla, že hraná milenecká scénka nebyla dobrý nápad. Miloš nakonec plivl na zem ve směru, kde jsem stála, otočil se a utekl pryč.

„Myslel jsem si, že muž, kterého miluješ, bude odvážnější. A svou zlobu a zlo neobrátí proti tobě.“ Filip tam stál, pronášel své zjištění a díval se do země. A já se třásla po celém těle.

„Pojď, je už chladno, doprovodím tě do vchodu, ať se ti něco nestane.“ Uchopil mě lehce za ruku. Odemkla jsem vchod a zaváhala.

„Chceš jít na čaj?“

„Myslím, že by to nebylo vhodné. Jsi prima a máš kluka. Jestli ho tedy ještě chceš, po tom, co tady předvedl.“

Nevěděla jsem. Myslela jsem si, že si to Miloš nechá vysvětlit. Myslela jsem si, že pochopí, že žárlit na mě nemá smysl a je to kontraproduktivní.

„Dobrou noc,“ pronesla jsem nakonec a jemně zaklapla dveře. „A děkuji.“ To jsem už řekla k zavřeným dveřím.

Hned druhý den, v neděli, za mnou přišel Miloš.

„Nebudu ti už dělat vola. Taháš se s chlapy, já končím.“ Sdělil mi těch pár slov, otočil se a chtěl odejít. Původně jsem měla v úmyslu ho přemlouvat, vtáhnout ho do svého bytu a požádat o odpuštění. Za co ale? Za to, že jsem milovala jen jeho? Za to, že mě svou žárlivostí trápil a ponižoval? Za to, že jsem ho měla stále v patách?

„Sbohem.“ Když jsem to jediné moudré slovo říkala, cítila jsem, jak ze mě padá napětí. Byla jsem svobodná, volná a mohla si dělat, co chci.

Asi za tři dny po této události mi zavolal Filip. Telefonní číslo získal od Martiny. Sešli jsme se a já najednou zjistila, kolik toho máme společného. Byl úplně jiný, než Miloš. Rozumnější a dával mi pocit svobody, i když jsem byla s ním. Cítila jsem se bezpečně, opatrovaná, a přesto sama sebou, když jsme se začali vídat. A brzy nato jsem už věděla, že mé srdce patří jemu. Vlastně můžu být Milošovi vděčná za to, že mě svou žárlivostí přinutil Filipa poznat.

Teprve nyní jsem poznala, že láska není jen slepá závislost, ale kompatibilní a spokojený vztah, kdy jeden druhého nevlastní, a přesto patří navždy k sobě.