Andělíček

Když mi bylo pět let, srazila mě motorka. Tenkrát nebyly ještě žádné přístroje jako je CT a tak mi udělali, co šlo a rodičům řekli, že mne budou pozorovat. Kdyby to bylo něco vážného, na co tenkrát běžnými vyšetřeními nepřišli, možná bych tu už dnes nebyla, ale protože nade mnou nejspíš stál andělíček strážný, jak dodnes říká moje babička, měla jsem jen otřes mozku, pohmožděniny a odřené celé tělo. Po dvou týdnech si mne rodiče odváželi z nemocnice domů.
Maminka na mne byla od té doby opatrná mnohem víc než dříve, teď se jí nedivím, ale dřív jsem to nechápala.

Jednoho dne babička přijela z města a volala na mne, ať jdu k ní, že pro mě něco má. Těšila jsem se na nějakou hračku a rychle jsem k ní běžela. Místo hračky babička vytáhla z papíru jakousi porcelánovou figurku a se slzami v očích mi řekla, že to bude můj andělíček strážníček, který mne bude hlídat. Neměla jsem z toho rozum, babička to věděla a tak mi figurku schovala s tím, že mi ji dá, až přijde vhodný čas, že bych ji rozbila. Ona figurka neměla podobu  andělíčka, ale vypadala spíše jako papež. Pán, který má na hlavě čepici, v jedné ruce drží jablko s křížkem a v druhé něco jako žezlo. Na sobě měl bílý plášť a na hrudi zlatý kříž.

Čas utíkal a já rostla. Když jsem byla v pubertě, na existenci "andělíčka" jsem zcela zapomněla. Když jsem si našla přítele a po dvou letech si ho vzala, zjistila jsem, že čekáme miminko. Pro všechny to byla dobrá zpráva a všichni se na nový přírůstek do rodiny těšili. Bohužel jsem jednoho dne začala silně krvácet a o miminko jsem přišla. Tenkrát mi nebylo ještě ani dvacet let a byl to pro mne velice nepříjemný zážitek, který jsem oplakala. Když jsme s manželem přijeli poprvé od propuštění z nemocnice k našim, přišla jsem k babičce, ta mě objala a řekla mi, že jsem její kočička. Pak šla do obýváku a z horní skříňky vytáhla porcelánového andělíčka.

Řekla mi, že mi ho měla dát už mnohem dřív, ale že na něj sama skoro zapomněla. Když jsme jeli domů, celou cestu v autě jsem andělíčka pevně držela, prohlížela si ho a vzpomínala, proč ho babička tenkrát koupila. Od té doby jsem andělíčka střežila jako oko v hlavě. Dnes sice takové porcelánové figurky nejsou v módě a mnoho lidí by řeklo, že je to pouhý kýč, ale pro mne má tenhle andělíček obrovskou cenu. Když jsme se přestěhovali do nového baráčku a já vybalovala věci, zjistila jsem, že andělíček má utrženou ruku, ve které držel jablko s křížkem, bohužel jsem ji už nenašla, velice mne to mrzelo a oplakala jsem to, ale i tak pro mne andělíček hodně znamená a má u nás doma své místo, nejen proto, že jsem ho dostala od své babičky, ale i proto, že tak trochu věřím a doufám, že bude chránit nejen mne, ale i mou rodinu.