Copak je to padesátka

Léta plynou jaksi rychleji, než jsme chtěli a najednou člověk zjistí, že už má na krku padesátku. Já jsem byla v této věkové kategorii v rodině první, kterou to "postihlo" a když přišla ta chvíle, uvažovala jsem, kde udělat oslavu - vždyť jaké by to bylo půlstoletí bez oslavy.

Jelikož jsme tenkrát bydleli v Liptovském Mikuláši, bylo jednodušší udělat oslavu v Trnavě, kde žije většina rodiny, než je všechny tahat do Mikuláše.    A tak jsme při jedné z početných návštěv v Trnavě našli vhodnou restauraci, objednali občerstvení a už jen čekali na den D. Oslava se měla konat v sobotu, ale my jsme přijeli do Trnavy už ve čtvrtek večer, abychom stihli ještě v klidu doladit poslední přípravy. Všechno šlo jako po másle a my jsme se v sobotu před obědem setkali v uvedené restauraci, kde mě "vystrčili" na čestné místo a rodina přistoupila ke gratulacím. Jeden po druhém mi přáli hodně zdraví, štěstí, lásky, peněz, ...  a předávali mi krásné kytice a dárečky, jen můj švagr (manžel mojí sestry), se držel jakoby v ústraní. Nakonec, když už všichni měli "odgratulováno", přistoupil ke mně i zmíněný švagřík, také mi přál všechno nej... a potom mi pověsil na krk svůj dárek, který předtím skrýval za zády.
V prvním momentě jsem nevěděla, co mi to dal, ale zlomila jsem se do pravého úhlu. Až když jsem se vzpamatovala a podařilo se mi narovnat se, zjistila jsem, že je to jakýsi erb odlitý z litiny, vážící víc než tři kila. Samozřejmě že rodina (a po počátečním šoku i já) se dobře bavila. A tehdy jsem si v duchu řekla: "No počkej, zajíci!!! Když nemáš úctu k mým šedinám ty, já ti k tvojí padesátce vymyslím něco, na co budeš vzpomínat tak, jako já budu vzpomínat na tvůj dáreček."

Času jsem měla dost, vždyť švagr je skoro o devět let mladší než já, ale už od teď jsem číhala na všechno, co by se mi mohlo hodit. Netrvalo dlouho a já jsem potřebovala pro někoho (ani nevím pro koho) přání k svátku. Protože moje múza občas spí tvrdým spánkem, pomáhám si hledáním veršíků na netu, které potom přizpůsobím podle mých představ a potřeb. No a při tom hledání jsem našla krátkou, ale výstižnou básničku a hned jsem věděla, komu ji věnuji. Ale básnička, a navíc krátká, nestačí. Bylo třeba ji doplnit a sehnat i nějaký dáreček. Opět zapracovala náhoda. Letos v únoru mi při návštěvě jednoho květinářství padla do oka svíčka s maličkou fajfkou. Moje mozkové závity se roztočily: Jaký je padesátiletý chlap? Starý! A co dělají staří chlapi? Kouří fajfku! Ale když je můj švagr zapřisáhlý nekuřák, může si zapálit svíčku s fajfkou, když už svíčka jeho mládí v padesátce dohořela. První dárek byl na světě.

Druhý dárek jsem objevila v létě v hračkářství, a jak jinak -  taky náhodou. Viděla jsem totiž malý míček - globus. Ještě přesně jsem nevěděla, co s ním udělám, ale něco mi říkalo, že ho mám koupit. Už jsem měla teda dva dárečky a začala jsem přemýšlet o doplnění básničky, kde bych je nenápadně zakomponovala. Jenže stále mi to nějak nešlo, těch dárečků by se mi hodilo víc a tak jsem někdy v polovině září koupila ještě malou čokoládičku a 1 dl lahvičku s hruškovicí. Řeknete si: No a co s tím? Jak jde svíčka, míček, čokoládka a hruškovice dohromady? Ale já už jsem plán měla. Možná znáte písničku, kde se zpívá: Copak je to padesátka, když se líbí nám děvčátka....? Nevím, jestli se mému švagříkovi děvčátka líbí (a když ano, tak doufám jenom platonicky), ale já už jsem o jedné babě, která se mu mohla líbit, věděla. Byla to salámová panenka (ale tu jsem mu vyrobila těsně před oslavou). Dárečky byly nakoupené, zbývalo jen doplnit básničku. Já jsem si vymyslela, že každý dáreček zabalím zvlášť a na každou krabičku napíšu část básničky.

Přípravy probíhaly v tajnosti a o mém dárečku nevěděl ani můj manžel. Věděla jsem jen, že i on něco chystá, ale o tom jsem zase nic bližšího nevěděla já. Když jsem to už měla všechno promyšlené a kromě panenky i přichystané, netrpělivě jsem čekala na oslavu a hlavně na švagrovu reakci. Konečně nastal den oslavy, ráno jsem vyrobila panenku a před obědem jsme se sešli v restauraci. Popřáli jsme oslavenci, odevzdali jsme mu zabalené dárečky a po výborném obědě si švagr zavolal čtyři půvabné asistentky (tři vnučky jeho sestry a naši vnučku Alenku), aby mu pomohly s rozbalováním dárečků. Nejstarší asistentka - druhačka Miška měla za úkol číst přiložené zdravice a všechny přiložené texty. Podařilo se mi zařídit, aby můj dáreček přišel na řadu jako poslední. V dárkové krabičce byly čtyři dárečky přikryté ozdobným papírem a nahoře text (přičemž první čtyři verše byly odkoukané z netu a mírně upravené):

Milý švagříku,dnes nemáš jiných povinností, jen uctít si vínkem zástup svých hostí, kteří se pošklebují od radosti, že i ty pocítíš, co cítí staré kosti.

No nesmutni, vždyť padesátka není žádný věk, a dopřát si můžeš ještě "čokolvek". Zastav se ale na chvíli maličkou, rozbal si dárečky (od 1 do 4) a bav se básničkou.

Na první krabičce Miška přečetla: Můžeš jít "kam sa ti len páči," ...                  a dívenky vytáhly míček - globus,

na druhé krabičce byl text: Jíst a pít co Tvé hrdlo ráčí,...                              tady našly čokoládku a flaštičku,

na třetí krabičce bylo napsané:.. pro dobrý pocit na srdíčku                     zapálit si fajfku nebo jen svíčku,"...     tady byla svíčka.

Když ze čtvrté krabičky Miška přečetla:... ba dopřát si můžeš i babu mladú, co tě rozveselí a zažene pocit hladu ... Moje sestra zbledla a prohlásila, že baba se zakazuje, ať je mladá nebo stará.

Ale když děvčátka rozbalila poslední krabičku, kde byla salámová panenka, sestra řekla, že takováhle baba se povoluje, ale že jde s nimi do trojky, což vyvolalo výbuch smíchu.

Ještě musím prozradit, že můj manžel vymyslel švagrovi také milé překvapení, udělal mu na lahev, kterou dostal místo kytice, originální vignetu.

Tak co myslíte? Bude můj milovaný švagřík na své dárečky dlouho vzpomínat? Já myslím, že ano.

(Přikládám i fotky, ale musím se předem omluvit za jejich "nekvalitu", fotila jsem je totiž na mobil, protože foťák nechal manžel na chatě).