Cyklojízda smrti

„Zajdi si tam za ty keře,“ poradil mi Kuba a ukázal na blízkou skupinku keřů. Bylo to podél cesty a já se odmítla na takovém místě vystavovat. Proto jsem se rozhodla, že budeme pokračovat v cestě. Ještě chvilku to vydržím, a možná cestou narazíme na nějaké obchodní centrum, veřejné toalety nebo příhodnější místo. S každým otřesem kola jsem zatínala zuby, a když už se zdálo, že vezmu zavděk jakýmkoli místem, dorazili jsme k zámku, který sloužil také jako restaurace. Dozvěděla jsem se, že toalety jsou umístěny ve sklepních prostorách zámku, protože ty v patře se rekonstruují. Jakub hlídal kola a já seběhla několik schodů do sklepa.

Podzemí zámku bylo doslova strašidelné. Tmavé chodby plné prachu, málo světla a chlad udělaly s mou fantazií své. Ke všemu jsem se večer dívala na krvavý horor. Potřeba ale byla potřeba, a tak jsem kličkovala tmavými chodbami a sledovala šipku s nápisem „WC“. Za každou další otáčkou zde byla nová šipka, až to vypadalo, že se z bludiště nikdy nedostanu. Konečně tu byly. Několik plechových budek s postavičkou panenky na jednom konci, podobné s postavičkou panáčka na druhém. Vzala jsem za kliku první z nich. Toaleta nešla zamknout. Dostala jsem strach, že mě v ní někdo přepadne. V podzemních katakombách bych se pomoci nedovolala. Svlékla jsem se tak rychle, že jsem prstem zavadila o lem kalhotek a v prstě mi zlověstně křuplo. Nevěnovala jsem tomu ale pozornost. Vykonala jsem potřebu a chtěla za sebou spláchnout, když jsem slyšela podivné bouchání a harašení. Někdo tu byl! Byl v zadní toaletě a postupoval jednu po druhé ke mně. To nebyl nešťastník, který potřeboval uspokojit svou potřebu. Ten někdo šel systematicky kabinku po kabince a nejspíš hledal svou oběť. Já byla na řadě! I kdybych začala hystericky křičet, nikdo by mi nepomohl. I kdyby mě Kuba venku slyšel, nedoběhl by včas. Zoufale jsem přešlapovala v kabince a překotně hledala řešení. Kabinka nebyla vysoká a já tehdy byla ve skvělé fyzické kondici, a tak mě napadlo přelézt vrchem do vedlejší kabinky, v které vrah už byl. Musel to být totiž vrah. Kdo jiný by prohledával dámské toalety? Stoupla jsem si na mísu, odrazila jsem se, ale asi jsem si moc fandila. Pravá noha mi uklouzla a se žuchnutím vjela do nevábně vonící záchodové mísy. Při pádu jsem si znovu narazila prst, který předtím křupnul. Dveře se otevřely dokořán a klika mi vjela do oka, protože jsem byla v předklonu, jak jsem dopadla do mísy. Bolestí jsem zařvala. Ve dveřích stála zmatená…uklízečka.

Uklízečka vykřikla leknutím, když mě, zmáčenou a zraněnou objevila na toaletě. Na nohu jsem nemohla došlápnout. Příšerně bolela. Lepší to nebylo ani s prstem, který se stočil do klubíčka, a nedokázala jsem ho narovnat. Pod okem jsem měla krvavý otok, mokré oblečení potřísněné.

Jakub mezitím stál nahoře a začínal mít o mě strach. Najednou se otevřely dveře a já vyjela na úklidovém vozíčku, který tlačila paní uklízečka. Když zjistila, že nemůžu chodit, a sama mě neunesla, pohotově sundala z vozíku kbelík s vodou a na jeho místo posadila mě. Takto mě dotlačila ven.

„Co se ti stalo?“ ustrašeně ke mně přiběhl Kuba. Musel mě vynést po schodech nahoru, což v ten čas nebylo tak těžké, jako dostat mě, zraněnou a potlučenou, a dvě kola domů. Tehdy mobilní telefony neexistovaly a volat si sanitku v Polsku by mohlo být pro dva studenty příliš drahé. Na nohu jsem nemohla došlápnout, otekla a bolela, natož abych mohla jet na kole. Paní uklízečka přišla s nápadem. Po chvíli vyvezla před zámek dvoukolák. Napadlo ji totiž, že když jedno kolo na zámku necháme a později se pro něj Kuba staví, můžeme dvoukoláček něčím přivázat za jedno kolo, naložit mě do něj a dojet domů. Kubovi se to moc nezdálo, ale nakonec zámkem ke kolu připnul vozík za své kolo. Paní uklízečka nám půjčila i deku, kterým jsme vozíček vystlali. Jakub mě poté uložil do vozíku. Mé kolo paní uklízečka zamkla do kamrlíku na čisticí prostředky.

Nebyl to moc dobrý nápad. Při první nerovnosti jsem nadskočila a křičela na Kubu, ať okamžitě zastaví. S takovou by mě nedovezl jen se zlomenou nohou a možná prstem, ale stěží by se dohledalo na mém těle nepoškozené místečko. Vrátili jsme se na zámek.

Už to vypadalo, že na něm zůstaneme, dokud mi noha nesroste, když se objevil majitel restaurace. Když viděl, v jakém stavu se nacházím, navrhl mi, že mě, Kubu i naše kola odveze domů. Služební dodávkou nás bez větších malérů dovezl před náš panelák.

Když mě rodiče viděli, mysleli si nejdříve, že mě srazilo auto. Vyrovnali se nějak s pánem, který byl tak hodný, že nás odvezl, a věnovali se mně. Nejdříve jsem jim musela vše podrobně popsat, i když pochybuji, že mi věřili. Poté jsem se musela nějak umýt a převléct do čistého, v čemž mi překážela poraněná noha. S maminkou jsem to ale zvládla a taťka mě odvezl svým autem do nemocnice.

Na chirurgii bylo mnoho lidí. V čekárně jsem si plánovala, jak své zranění popíšu lékařům.

„No, víte, nejdřív mi prasklo v prstě při svlékání kalhotek. Pak jsem nějak zajela nohou do toaletní mísy, když jsem chtěla lézt do sousední kabinky, a v závěru mi klika dveří vjela přímo do oka.“

To přece říct nemůžu? Kdo by mi takovou věc věřil?

Sestřička zavolala mé jméno a já doskákala po jedné noze do ordinace. Rentgen potvrdil nadvakrát zlomenou lýtkovou kost a prasklou šlachu v pravém malíčku. Oko naštěstí nebylo moc poškozeno, ale vyžádalo si měsíční monokl.

„A jak se vám to stalo?“ zeptal se doktor na závěr, a tím vše pokazil.

„Uklouzla jsem v koupelně na kachličkách,“ zalhala jsem.

„Vážně vás nikdo nebije?“ zeptali se mě ještě na sádrovně, když jim můj otec zmizel z dohledu. A tak jsem si ze sádrovny odnesla parádní sádru a k ní berle a dlahu na malíčku a můj hodný táta nálepku násilníka.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10