Dárek

     Jsou to asi tři roky, co jsem slavila narozeniny a od kamarádky jsem dostala jako dárek vázičku. Pro mě to byl ale nevzhledný předmět, u kterého jsem ani netušila, jak se má postavit. Měl na obou stranách díru, byl hodně načančaný, olepený růžovými růžičkami a pro mě to byl nevzhledný kýč.

Věděla jsem ale o kamarádce, že mě dárkem nechtěla potrestat, ale potěšit. Navíc dárek vypadal draze, i když se mi vůbec nelíbil. Musela jsem předstírat radost, abych kamarádku nezklamala. „Jů, ta je ale krásná!“ Vypískla jsem a snažila se vypadat opravdu nadšeně.

„Viď! Hned se mi líbila. Věděla jsem, že ti jí udělám radost,“ usmívala se kamarádka jako sluníčko. „Pojď, najdeme jí místo,“ mávla na mě a já ji následovala do našeho obýváku.

Přišla ke skleníku, který otevřela. Kamarádka vážičku umístila hned na kraj poličky, nebyla k přehlédnutí. „Tady jí to bude slušet,“ dodala spokojeně. Já se tupě dívala na nevzhledný kýč zastiňující krásnou sadu hrníčků. Tu, kterou mám tak ráda. Ta vázička brala i hrníčkům jejich krásu. Co jsem ale měla dělat? Kamarádka je kamarádka, musela jsem to tak nechat.

     Při každé návštěvě kamarádka vždy kontrolovala svůj dárek. „Jak jí to tu sluší,“ kochala se pohledem do vitríny. A já jen rezignovaně přikyvovala. Chtěla jsem vázičku mockrát schovat, věděla jsem však, že se po ní kamarádka bude shánět. Jednou se ulomil jeden lístek na růžičce, která byla přilepená na vázičce, ale vázička naneštěstí zůstala celá. Pak přišly Vánoce a já šla mezi svátky na návštěvu ke známým. Věděla jsem, že tam budou mít nějaké drobné dárky i pro mě a mého syna, a tak mě napadlo vázičku přiložit ke svému dárku. Známá si potrpí na sklo a porcelán, možná se jí vázička bude líbit… Až na jeden drobný lísteček na růžičce byla vázička jako nová. A tak jsem k dárkové kazetě z drogerie přibalila také vázičku.

A šlo se na návštěvu. Předali jsme si dárky a usedli ke stolu. Známá rozbalila vánoční papír a zajásala nad vázičkou. Hned si ji také umístila do své vitrínky s ostatním sklem. Pak jsme chutnali cukroví, povídali si a smáli se. Večer jsme se vrátili domů. Měla jsem radost, že jsem se vázičky tak elegantně zbavila a ještě jí potěšila. Za pár dní přišla má kamarádka, co mi vázičku věnovala, na návštěvu. Uprostřed hovoru vyskočila jak na pérkách, přešla k mému skleníku a zeptala se: „Kdepak máš tu krásnou vázičku?“ Zatvářila jsem se nešťastně: „Představ si, že mi nedávno, když jsem utírala prach, vázička spadla a rozbila se. Je mi to moc líto, byla tak pěkná.“ „To je škoda, vždyť ti udělala takovou radost,“ byla smutná kamarádka. „Ale střepy přinášejí štěstí,…“ dodala.

     Na vázičku jsem zapomněla. Už jsem zase hrdě chodila kolem soupravy hrníčků, které mi byly tak milé. Jednou jsem zase navštívila své přátele, u kterých našla má vázička azyl. Při pohledu k vitríně jsem vázičku nezaregistrovala. Známá, sledujíc můj pohled, se zatvářila smutně. „Představ si, nedávno u nás byla dcera na návštěvě a pomáhala mi s úklidem. Vázičku upustila a rozbila se. Byla tak pěkná,“  řekla. „To nevadí, alespoň chvilku jsi ji měla,“ řekla jsem a trochu jsem zaváhala. Skutečně se vázička rozbila? Ale známá si na sklo a porcelán potrpí a ve své sbírce má spoustu kousků, které se mi nelíbí. Možná se jí vázička skutečně líbila a svůj smutek nehraje. 

     A zase se blížil podzim a s ním i různé plesy. Jednou jsem navštívila kamarádku. Seděly jsme v obýváku, pily kávu a povídaly si. Najednou kamarádka vyskočila a zamířila k obývací stěně. „Představ si, že jsme s manželem něco vyhráli v tombole. Podívej, taková krásná výhra,“ jásala kamarádka a podávala mi… vázičku. Byla úplně stejná, jako ta, kterou jsem darovala mým známým a ona se jim rozbila. Při bližším ohledání jsem zjistila, že tak pouze nevypadala. Byla to skutečně ona! Růžičce chyběl stejný lísteček. „Mně se tak líbí, že je rozkošná?“ rozplývala se kamarádka. „Taky jsem podobnou měla,“  jen jsem utrousila a byla jsem ráda, že vázička konečně  našla majitele, kterému se líbí. Předala jsem vázičku zpět s úlevou, že se jí můžu zase zbavit. Tak ani známé se nelíbila… Známá se přitom tvářila tak přesvědčivě.

     Slavila jsem další narozeniny a mezi pozvanými hosty byla i kamarádka, která mi před rokem darovala vázičku. Již před měsícem jsem si, znalá jejího vkusu, naoko stěžovala, že mi dosluhuje struhadlo. Je lepší dostat od ní něco praktického, než další hrůzu. Určitě mi struhadlo koupí, aby mi udělala radost. Dostala jsem spoustu krásných a milých dárečků. Kamarádka mi předala dva dárky. „Nejdřív si rozbal tento, a až pak ten,“ ukázala na dárky. Tak jsem ji poslechla a s úlevou jsem v prvním dárku skutečně našla nové struhadlo. Ve druhém jsem objevila… kýčovitou vázičku. „To je ta stejná, jako jsi mi dala loni,“  křečovitě jsem se usmívala a cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. „Ano, ani nevíš, jakou jsem měla radost, když jsem ji opět sehnala. A ve stejném obchodě. Divím se, vždyť je tak krásná. Dávej si na ni lepší pozor!“ zavelela a šla k vitríně. Mé krásné hrníčky dál zastiňuje nevzhledná vázička a já si na ni pomalu zvykám. Teď by to už bylo divné, kdybych její rozbití opět předstírala.

Pegonela - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
	Poslat emailem		Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10