Dovolená v nemocnici

V srpnu jsem byla objednána se starším čtyřletým synem do nemocnice. Honzík měl více než půl roku kašel. Po různých vyšetřeních doktoři zjistili, že má zvětšenou nosní mandli a měla by být odstraněna.

Ihned v ordinaci, kde s námi sepisovali papíry, se nás zeptali, zda se synem bude v nemocnici maminka nebo tatínek. Rozhodnuto bylo okamžitě. Manžel nesnáší nemocnice. Až tak, že raději zůstal doma s mladším ročním synem a přebaloval, koupal, oblékal, prostě vše, co dělá normálně maminka.

Asi to bude znít hrozně, ale do nemocnice jsem se celkem i těšila. Možná proto, že mě žádný zákrok nečekal. Ale spíše proto, že o malého bylo doma postaráno, o manžela taky – jeho maminka bydlí kousíček, na jídlo chodili k ní. Honzík je taky soběstačný a určitě budou v nemocnici další děti, se kterými si bude hrát. Jídlo nám budou nosit, uklízet taky nebudu ty dny tolik muset.

Nastala středa, den příjmu. Ráno nás manžel dovezl do nemocnice. Stihli jsme to přesně na devátou. V ordinaci jsme dostali od sestřičky složku papírů a byli odesláni do hlavní kanceláře, jakési vrátnice, kde jsme na papíry dostali razítka. Odtamtud opět do ordinace, kde si papíry i s razítky vzali a dali nám jiné papíry a my už šli do čtvrtého patra na ORL. Výtah zrovna nejezdil, tak pěkně po schodech.

dovolená v nemocnici Sestřička na nás již čekala. Dovedla nás do pokoje číslo 2. Byl opravdu krásný. Na to, že to bylo v nemocnici, opravdu pěkný pokoj. Velký, prostorný. Součástí byla i veliká místnost se záchodem, umyvadlem, velkým zrcadlem a sprchou. V pokoji byly tři velké postele, vedle každé byla menší postel s pohyblivými postranicemi. Jedna postel i s postýlkou již byly obsazeny. Byla tam maminka s holčičkou, asi pětiletou. Jmenovala se Markétka. Děti se ihned skamarádily.

Pokoj byl průchozí do druhého pokoje, kde byly dvě velké postele, stolečky, hračky. Byla to takzvaná herna. Okamžitě byly hračky všude a děti si hrály.

Za chvilku přišla ještě jedna maminka s další holčičkou. Ta se jmenovala Zuzanka a byla z dětí nejstarší.

Sestřičky nám vše vysvětlily, na zákrok půjdou děti až druhý den ráno. Od půlnoci nic nejíst, nepít. Ani vodu. Seznámeny s plánem, vzaly jsme děti ven do parku v areálu nemocnice. Děti dováděly, sbíraly šišky, trhaly sedmikrásky. Po cestě zpět na oddělení jsme se zastavily u automatu s nápoji. Děti chtěly horkou čokoládu. Byla dobrá a ten den jsme ještě do přízemí na čokoládu šly dvakrát.

Na oddělení bylo hned veselo. Děti nebyly zrovna potichu. Při jejich hrách je bylo slyšet i na druhé straně chodby. Až večer si všichni oddechli. Děti šly spát. V osm to sice ještě nevyšlo, ale v půl desáté již všechny spaly.

Ráno přišla sestřička a přinesla Honzíkovi vypít cosi, po čem měl být „omámený“. Povídala, že začne být malátný, ať ho nechám na posteli, aby nikde nechodil. Zrovna šla Kouzelná školka. Jinak bych ho v posteli neudržela. I tak jsem si říkala, co že mu to dala vypít. Místo omámení vypadal zpočátku jak nabuzený. Skákal po posteli, zpíval, dělal si srandičky.

Za čtvrt hodinky přišla znovu sestřička, to už byl Honzík klidný a tupě koukal na pohádky, řekla mu, aby mi dal pusinku a vzala ho do náručí a nesla ven z pokoje na zákrok. Tehdy jsem začala brečet. Když jsem viděla, jak mi odnáší moje dítě, vzalo mě to. Ostatní maminky mě začaly utěšovat, ale nešlo to zastavit.

Za necelou půlhodinku přinesla ta samá sestřička „koktejl“ Markétce. Opět to samé upozornění, aby už holčička zůstala na posteli. Ta začala být omámená už po pěti minutách. Měla zabořenou hlavu do peřiny a smála se. Maminka se jí ptala, co vidí. A Markétka na to, že prý mravenečky.

Když vezli Honzíka na pokoj, slyšely jsme to už z dálky. Brečel, ale nešlo mu to moc. Doktor mi do donesl na postel, nakázal, abych u něj ležela a nepustila ho nikam. Prý se se mnou bude prát, bude agresivní. Byl ještě částečně omámený narkózou. Okamžitě si chtěl sedat. Oči zalepené nějakou modrou mastičkou, voněl po desinfekci. V první chvíli mě napadlo, že stejně „voněl“ i náš pes, když byl po operaci ve veterinární nemocnici…

Honzíka přivezli a Markétku odnesli. Tentokrát jsme brečely už všechny.

Zuzanka byla poslední. Bylo nejtěžší dětem od rána vysvětlit, že nesmí nic pít. Na Zuzanku působil „koktejl“ téměř okamžitě. Maminka ji držela v náručí a povídala jí.

Když vezli z operace Markétku, opět to bylo slyšet již z dálky. Znovu pan doktor dal holčičku k mamince, nakázal držet za každou cenu v posteli, utěšovat, povídat jí. Vzali si s sebou Zuzanku a zase nám všem ukáply slzičky. To už byl Honzík probraný a seděl na posteli. Na krku šátek a v něm studený gel na chlazení.

Když přivezli i Zuzanku, všechny jsme si oddechly, že to mají děti za sebou. Zuzanka byla asi nejagresivnější. S maminkou se prala, nadávala jí, ale prý to bylo způsobeno onou narkózou.

Odpoledne mohl dostat Honzík poprvé napít studeného čaje. Holčičky až po nějaké době. Vždy v odstupu tří hodin od operace.

Děti se postupně úplně probraly z narkózy a začaly si hrát nebo se dívaly v postýlkách na pohádky na DVD. Ještě že je ta technika!

Přijel za námi i manžel. Byl rád, že to Honzík tak dobře zvládl. Honzík mu hned ukazoval hračky a vyplazoval jazyk, aby ukázal vyndanou „mandel“ jak to on pojmenoval.

Večer by nikdo nepoznal, že byly děti ráno na operaci. Jen kdyby neměly všechny kolem krků šátky s chladivými gely. Jinak nebylo nic poznat.

Druhý den jsme šli všichni domů. Postupně si pro nás přijeli manželé, tatínci. S maminkami jsme si vyměnily kontakty a slíbily si, že se občas někde sejdeme.

Máme naplánovanou schůzku příští týden. Doufám, že děti budou zdravé a že se všichni sejdeme.

Black.bird - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete