Fotografie rodičů

Bylo krásné léto a my ho převážně trávili na chalupě. Sluníčko mě opět tahalo z postele. Otevřela jsem oči a dívala se do okna, před očima vidím, jako v poslední době velice často, fotografii mých rodičů a to ve mně vyvolává stesk. Hrudník se mi svírá. Rodiče na fotce se na mě dívají. Vidím i barvu šatové zástěry mé mámy a táta sedí na invalidním vozíku v kostkované košili. Zvlhnou mi oči a chce se mi plakat. Utřu několik slz, které vyklouzly, a lezu z postele.

„Káva už je na stole,“ volá z terasy manžel. Rychle provedu hygienu a jdu si vzít své prášky. Jeden mám po jídle a dva před jídlem. Neřeším to a hodím do pusy všechny najednou. Zapiju minerálkou a jdu si vypit kávu. Usrkáváme kávu, pozorujeme ptáčky, jak se hádají u krmítka o slunečnicová semínka, a já s mužem řeším, jestli koupit malý mrazák na chalupu, nebo nekoupit. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme hned do města se po nějakém podívat. Oblékám se a je mi nějak nevolno od žaludku. Neměla jsem si brát ty prášky, nic jsem nejedla.

Nasedám do auta, nevolnost se pomalinku stupňuje. „Je mi blbě, musím si koupit rohlík nebo něco,“ říkám manželovi. Zastavuje u supermarketu, a já si šla koupit rohlík. Koupila jsem si dva chlebíčky, které mi ale vůbec nechutnaly, ale jeden jsem do sebe nasoukala. Sedám do auta a jedeme do prodejny s mrazáky. Zhluboka jsem už dýchala, jestli mi to pomůže. Před očima mám stále fotku mých rodičů, kteří mě pozorují. Chce se mi brečet, jsem nervózní. Odmítám s mužem jít do obchodu, že si lehnu na zadní sedadla a bude to lepší. Když se manžel vrátil z obchodu, nutil mě, abych šla s ním se podívat na ten mrazák, mohli bychom ho koupit. Odmítám vůbec z auta vystoupit, prosím ho, aby mě odvezl na chalupu, že je mi hodně zle. Stále zhluboka dýchám, na hrudi se mi to svírá, chvěje se mi hlas, snažím se zhluboka dýchat. Bojím se o sebe, že mám mozkovou mrtvičku nebo něco takového. „Jedeme na polikliniku,“ říká manžel. Odmítám, chci na chalupu. Začínají mi příšerně brnět nohy, mám pocit, jako bych je ani necítila, brečím a těžko se mi dýchá, žaludek mám jak na vodě. Brnění v nohou se stupňuje a přechází na ruce, znecitlivují se, tak se snažím hýbat prsty. V momentě, kdy brnění se přehouplo ke rtům a já těžko ovládala rty, začala jsem být hysterická a prosila, ať mě manžel zaveze k lékaři. 

Fotka mých rodičů mě před očima doprovází i na polikliniku. Sotva jsem šla, ruce natažené před sebou, nohy jsem vláčela za sebou, manžel mě podpíral. Když zdravotní sestra otevřela dveře, nemohla jsem pláčem ani mluvit, vysoukala jsem ze sebe několik slov. Po prohlídce mi lékař sdělil, že mám psychický kolaps, a ptal se mě na příčinu. Ale já byla v pohodě, žádné hádky, žádné rozčilování, jen ten stesk po rodičích mě stále provázel. Dostala jsem injekci a čekala v čekárně, až se mi udělá lépe. Zhruba za půl hodiny jsem byla schopna chodit, mluvit a rozumně uvažovat. Popovídali jsme si s lékařem, napsal mi prášky a v případě, kdyby to na mě šlo, mám si jeden vzít. Se zprávou od něj jsem šla ke své psychiatričce, u které se léčím z depresí, které mě postihly v době, kdy jsem se léčila z rakoviny.  Vyprávěla jsem jí, co se mi stalo, jak stále vidím fotografii rodičů před očima, která mi vyvolává stesk po rodičích a pak pláču. „Tak si s nimi začněte povídat. Co by jiní lidé za to dali, aby viděli své rodiče. Povídejte si s nimi,“ poradila mi psychiatrička. Hned večer jsem si s rodiči na fotografii začala povídat.

Prosila jsem je, ať se vrátí nazpět, že jsem v pořádku. Najednou vidím, že máma na fotografii se začíná usmívat. Před očima vidím barevnou fotografii, máma se usmívá a táta mě jen pozoruje. Každý večer jsem si s nimi povídala o různých věcech. Naskytla se mi možnost, položit jedné kartářce otázku, tak jsem toho využila. Napsala jsem jí o co jde, že vidím před sebou fotografii rodičů a po tom, co jsem si s nimi začala povídat, se máma usmívá. „Jsem blázen?“  Kartářka mě uklidnila, že blázen nejsem.

Tak co to je? Proč stále mám před očima fotografii rodičů, táta stále sedí na vozíku, a máma se mi pomalu ztrácí ve tmě. A navíc, vidím v sobě rozkvétat bílou  lilii.  Nevím, co si mám myslet, nevím, jak si vše vysvětlit. Psychiatrička mi řekla, že mám jisté schopnosti, tak na tom něco bude. Ale co? Večer si zase budu povídat se svými rodiči.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10