Jak děti dávají důvod k zasmání...

.....Myslím si, že není dospělého člověka na světě, který by se nezasmál nad nějakým výrokem dítěte. I já jsem se jako malá "postarala" o to,  že nejen rodiče, tety, strýcové, babičky atd., ze mne smíchy brečeli.
     Moje babička s dědečkem, z maminčiny strany bydleli na Moravě. Společně s nimi, i když v druhé polovině chalupy, bydlela i teta s dětmi - mojí sestřenicí a bratrancem. Jezdívali jsme tam samozřejmě na návštěvu tak často, jak se dalo. Přeci jen,  je Plzeň od Jihlavy nějaký ten kilometr a cestování také nebylo a není zdarma.
     Tehdy jsem byla ještě malá holka, capart, který byl rád, že viděl na stůl.
     Přijeli jsme je potěšit naší návštěvou, bylo to v létě, to si pamatuji velice dobře. Babička s dědečkem, tetou a mými rodiči seděli u stolu a povídali si. Na tom nebylo nic mimořádného. Já jsem ležela na takovém úzkém gauči, který sloužil také k posezení a mazlila jsem se ještě s jedním, nezmíněným a nepravidelným uživatelem chalupy - s kocourem, kterému říkali Mikeš. Tak co..., černý byl jako bota také, akorát neuměl mluvit, přesto to byl můj velký miláček. Asi vás napínám, co se asi tak mohlo stát, ale je to velice jednoduché. Mikeše naše, nebo respektive moje mazlení s ním, přestalo bavit a chtěl mi utéct, což jsem nechtěla připustit. A jak jsem mu tak bezvýsledně chtěla zabránit v útěku, i když nade mnou vyhrál, já jsem z toho gauče padala..., než jsem se však nadobro z gauče spadla. Stačila jsem však  pronést: "No, už jsem tam!" Ve vteřině jsem byla na zemi, teta smíchy v pase zlomená! Asi při tom velkolepém setkání dokázala se vším všudy vnímat dění kolem ní, jelikož se smích o pár vteřin rozmohl do několika hlasových zařazení dalších členů rodiny.
     Babička byla však velice pobožná. Její život, který byl protkaný nitkami snad tak tenkými, že by z tenčích ani pavouk svou past neudělal. Aniž by měla "povinnost" se v danou dobu pomodlit, tak kdykoli, když se stala nějaká událost, ať již kladného, či záporného charakteru, sepjala ruce k sobě a pronesla: "Panenko Maria!" Byla jsem opravdu malá holka, nebylo mi v té době ani pět let. Babičku jsem viděla, jak se modlí a její přesto, že jsem její "výkřiky" k nebi vnímala či nevnímala, i tak jsem si je dokázala pamatovat, aniž bych znala jejich podstatu.
Moje pozdější "výkřiky do nebe" to naprosto potvrdily. Nesla jsem si ke stolu v hrníčku čaj, který mi babička nalila. Jenže! Zakopla jsem o běhoun v kuchyni skoro celý obsah hrnku jsem vylila. Ruce u sebe, hlavou vzhůru - však se zádrhelem, jelikož jsem nemohla najít v sobě ta správná slova...Zvolala jsem...:"Holka Maria!"
     Byla jsem tehdy ani ne pětiletý capart, přesto veškeré povídání dospělých předčil tento můj výrok, jelikož všichni smíchy doslova brečeli, včetně mojí pobožné babičky.
     Babičko, promiň, já nevěděla, že ta "holka" byla Panenka, i když vím, že ses na mně nezlobila.


     Babičko, dědečku, ať na vaši hlínu prší med. Díky za všechno!!!