Jak jsem se stal simulantem

Čtu si onehdy „Švejka“ - mám třicáté vydání - černobílé Ladovy ilustrace - o parádní provedení téhož, s ilustracemi barevnými, mne připravilo některé z mých dítek.

Zastavil jsem se na chvíli u pasáže, ve které je zmíněn vrchní vojenský lékař Bautze, s jeho výrokem: „Das ganze tschechische Volk is eineSimulantenbande“ - pro méně znalé jazyka sousedů - nejsme národ muzikantů, leč banda simulantů.

Vynořila se vzpomínka - dva, tři roky zpátky mne doprovázela městem skoro rodným, má sestřička k podvečernímu vlaku. Procházíme  krátkou uličkou mezi botanickým parčíkem /je v něm několikrát odstraňovaná a zase instalovaná socha TGM/ a „sokolkou“ a vynoří se vzpomínka: „Tady v té vilce byl doktor“, podívám se ke vchodu - vida, je tu zase.

Nebude to týž, tahle vzpomínka je z léta dvaapadesátého roku.

Coby učeň, mazák, druhoročák, jsem po nedělním volnu - soboty se dělaly, měl nastoupit na pondělní odpolední směnu k martinské peci č.3 vítkovické „staré“ ocelárny.

Bylo mi nějak nevalně, starostlivá matinka mne tedy doprovodila na zmíněnou ulici k panu - již tedy soudruhu doktorovi - který usoudil, že se mladému pánovi asi nechce do práce, případně, že něco špatného snědl a ať klidně do práce jede, neboť asi pouze „simuluje“.

Teprve po letech jsem pochopil, že pan doktor, dříve rodinný lékař mezříčské honorace, se asi obával ohrozit roztáčení pětiletkových kol tím, že při tom bude chybět moje maličkost.

Netušil, co mohl způsobit. Cestou vlakem jsem dosti zežloutl, laik ve zdravovědě, můj mistr mne okamžitě hnal na závodní ambulanci, tamní lékař ze slovy: „Kterej blbec mi v takovým stavu mohl dovolit cestovat!“ - to mohlo být nakažených - zjistil infekční žloutenku - dodnes nevím, kterého typu, asi se to tehdy nerozlišovalo.

Uprosil jsem pak mladého závodního, ten mne nechal převézt do nejblíže mému domovu existující nemocnice, což byla tehdy ta v Hranicích na Moravě. Důvěrně jsem ji znal, pár let předtím mi v ním „brali“ jednu krční mandli, dodnes si pletu kterou - zbavil jsem se tak častých angin.

Tu nemocnici je vidět dobře z vlaku a traduje se, že je to ta z toho starého vtipu o té slečně, která poté, co za stovku a dvě ukazovala ve vlaku oplzlému staříkovi napřed kotníček, pak kolínko, mu nabídla, že mu ukáže za tisícovku, kde byla operována na slepé střevo - no a ukázala mu tu nemocnici s tím, že je to ta velká budova nahoře a druhé patro v ní, tam že je operační sál. /Blbý, že áno./

Ta moje žloutenka mne mrzela celý život, kazil jsem výsledky svému kolektivu, pracovnímu, vojenskému, spolkovému, když se chodilo na hromadné odběry krve, dokonce i jako otec očekávající potomky jsem se nemohl „revanšovat“ dárcovstvím - vážím si každého, kdo této možnosti využívá.

Nejsem si jist, zda se ten náš meziříčský „Bautze“ alespoň trochu zastyděl či zamyslel, když jsem se u něj po návratu z nemocnice hlásil a chodil na kontrolu při domácí rekonvalescenci - dnes už je to ale úplně jedno - v dalších letech jsem měl  snad až nevídané štěstí na lékaře dobré, ba vynikající, sestřičky milé, zákroky a diagnózy bezchybné. Asi proto, že jsem si trable vybral v sedmnácti letech a těch dalších pětašedesát roků měl již pohodových.

Ale pozor - hlavně to nezakřiknout...

A co Vy, milé přítelkyně, přátelé, jaké jsou Vaše zkušenosti se zdravotnictvím - zvědavě se ptá Váš Jarda                                              

Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz