Jako vesničan ve městě

Když jsem byla na mateřské dovolené, vlastně jsem po celou dobu pracovala. Ne že bych někde pracovala na plný úvazek, ale mám živnostenský list na účtařinu, takže jsem při mateřské občas nějaké to daňové přiznání dělala. Abych byla stále v obraze, jak se říká, jezdívala jsem i na školení. No, vlastně jsem musela, abych se v té naší džungli zákonů a jejich tisíce novel stále orientovala, abych nedělala chyby a nepoškodila své zákazníky.

Na těch školeních jsem měla nejvíce ráda cestování. Jezdívala jsem do Ostravy a schválně jsem si měnila cesty – jednou autobusem přes Hlučín, pak zase vlaky přes Opavu. Taky to bylo na mateřské zpestření, nechat na půl dne děti babičce na hlídání a vyrazit do velkoměsta.

V autobuse jsem si odpočinula, četla jsem si knížky. Nejraději jsem jezdila přes svinovské nádraží. Vždycky, když jsem stála na nástupišti a čekala na svůj vlak, fascinovaly mě ty příjezdy ostatních vlaků a hlášení: „Na druhou kolej přijíždí Expres City 105 Sobieski. Rychlík dále pokračuje přes Hranice na Moravě, Přerov, Hodonín, Břeclav, Vídeň...“ Ten ruch na nádraží, to hlášení, ta vůně dálek, to vše mě fascinovalo a lákalo. Čekala jsem na vlak do Opavy a měla jsem sto chutí nasednout na nějaký ten rychlík, co jede daleko… na výlet.

ve městě Teď si myslíte, že jsem blázen. Co je na cestování hromadnou dopravou tak úžasného? Přecpané tramvaje, přestupování z jednoho spoje na druhý, přebíhání z tramvaje na vlak… No, chápu, že kdo jezdí denně do práce a z práce, stojí v autobuse přeplněném tak, že stojí jen na jedné noze a ještě ne na vlastní, tomu to romantické vůbec připadat nemůže. Ale pro mě to byl zážitek, protože jsem jezdívala tak pětkrát do roka. Jenomže pak po 7 letech práce doma se mi poštěstilo vyhrát konkurz do jedné firmy, kam jsem nastoupila jako účetní. Ale nad námi stále dohlíží firma daňového poradce, tak mě už nikdo nikdy na žádné školení neposlal. Škoda peněz, když se platí daňový poradce. Asi po roce v nové práci, kdy jsem na vlaky a autobusy úplně zapomněla, protože do práce jezdím denně autem, a to jen od Opavy, jsem potřebovala jet do Ostravy. Těšila jsem se jako malé dítě. Jela jsem z Opavy vlakem odpoledne po práci. Sedla jsem si do vlaku, vytáhla přichystanou knížku a začetla se do románu. Ani jsem nepostřehla, že už se blížíme k Ostravě, když jsem si všimla, že lidé kolem mě se začínají oblékat a vstávají. Zjistila jsem, že jsem ve Svinově. Rychle jsem zavřela knihu, hodila na sebe kabát a vyběhla ven.

To, co jsem spatřila, mě úplně ochromilo. To nejsou mosty, které jsem znala. Jak se dostanu nahoru k tramvaji? Jelikož zprávy nesleduji, noviny moc nečtu, nějak mi uniklo, že svinovské mosty jsou v rekonstrukci. Z bývalé tržnice nezbylo nic, budova, ve které bývalo spoustu obchůdků, také zmizela. Všude byly zákazy vstupu, lidé běhali tam a zpět po vyznačené cestě. Zařadila jsem se do davu, že určitě najdu ten správný vstup k tramvaji. Nakonec jsem se zeptala jednoho pána, jak se dostanu na tramvaj směr centrum. Pán se ochotně nabídl, že mám jít za ním. Přehlédla jsem šipky, které ukazovaly správný směr a důvěřivě jsem se vydala za ním. Což o to, správný směr jsme našli, ale přechod tam jaksi nebyl. Riskantně přebíhali cestu mezi rychle jedoucími auty a přelézali zábrany. No, jako vesničan ve městě! Pomyslela jsem si. Nasedla jsem do tramvaje a jela na besedu účetních, ze které jsem teda moc neměla. Uvažovala jsem totiž celou dobu, jak pojedu zpátky na Svinov, už za tmy, jak trefím zpátky k vlaku a aby mě nikdo nepřepadl (ono to tam totiž fakt vypadalo hrůzostrašně). Nakonec jsem šťastně dobesedovala, nasedla na správnou tramvaj, přešla i na správný vlak a dojela dobře domů.

Za necelý měsíc mě šéfová vyslala do Prahy na školení. Nastalo nové vzrušení z nadcházející cesty. Vždyť jsem byla v Praze naposledy před 14 lety! Těšila jsem se na cestu vlakem, na Prahu, i když jsem věděla, že z ní nic moc neuvidím. Nadšení opadalo, když mi kolegyně líčila, jak jeli naposledy ze školení, tak zůstali trčet v Olomouci, protože na kolejích byl sebevrah a vlaky stály. Pak mi kolega vysvětloval, jak musím jet metrem do Stodůlek, že budu muset z jedné trasy přestupovat na druhou. Vzrušení a nadšení střídalo zděšení a obavy. Ale to bych nebyla já, abych se s tím nepoprala. Přece jen ve mně zvítězila moje cestovatelská vášeň. Od čeho dnes máme internet? Vytiskla jsem si jízdní řády metra, mapku s označením místa školení. Přes internet jsem si koupila jízdenku tam i zpět. Až nastal den D.

Vstávala jsem v půl třetí ráno. Manžel mě vezl do Opavy, odkud jsem vyjížděla prvním vlakem do Ostravy. Vlak byl prázdný. Poté, co jsem ukázala jízdenku průvodčí ke kontrole, už jsem jen zlehka podřimovala. Ve Svinově jsem se potulovala po nádraží, sledovala jsem světelné tabule s odjezdy vlaků a vyčkala na ten svůj. Nasedla jsem do moderního nového vlaku, našla si své sedadlo a uvelebila se do něj. Na spánek jsem neměla ani pomyšlení. Jela jsem ještě za tmy, tak koukat z okna ještě nebylo na co. Vytáhla jsem přichystanou knihu a začala číst. Cesta byla úžasná. Ve vlaku bylo krásně teplíčko, i když venku mrzlo (byl únor). Vlak jel abnormálně potichu, nic nevrčelo, i když svištěl rychle. Zaujaly mě digitální obrazovky, které byly pověšeny v každém vagónu a na nich se objevovaly údaje: jakou rychlostí zrovna vlak jede, ke kterému městu se blíží. O každém tom městě se objevily základní informace a fotografie. Byla jsem okouzlena. Kolem mě neustále běhala obsluha, nabízela kávu, čaj, croissanty… Takže jsem posnídala. Za tři hodiny jsem byla v Praze.

Když jsem vystupovala z vlaku, opustilo mě nadšení a trošku nastoupila nervozita. Jak to teď zvládnu? Koupit lístky do metra. Nastoupit na správnou trasu, vybrat správný směr… na nic nezapomenout. I to se mi povedlo, a když jsem stála ve správné soupravě, měla označenou jízdenku, cítila jsem se jako vítěz! Zvládla jsem to. Jenže hned na další zastávce – Florenc jsem měla přestoupit z trasy C na trasu B. Vystoupila jsem z metra a otevřely se mi oči údivem. Tolik pobíhajících lidí jsem pohromadě snad ještě neviděla. Jedni se hrnuli do metra, druzí z metra, jedni běželi k jezdícím schodům, druzí sebíhali dolů... Kam teď? Stále jsem sledovala navigační tabule. Přece to nemůže být tak těžké! Zařadila jsem se do toho proudícího davu, snad nikdo nešel pomalu. Zmateně jsem koukala kolem sebe, kam mě ten dav vleče. Stoupali jsme do výšky, metro mělo plno uliček, zákoutí, snad jdu správně. Pak jsme šli zase prudce dolů, až jsme přišli k dalšímu kolejišti. Podle tabulí jsem stála správně. Ale ještě pro jistotu jsem se zeptala jedné paní, jestli opravdu čekám správně! Když jsem nastupovala do přijíždějícího vlaku a spatřila jsem nápis: směr Zličín, oddychla jsem si. Sedím správně. A pousmála jsem se: JAKO VESNIČAN VE MĚSTĚ! Pomyslela jsem si po krátké době už podruhé.

Den proběhl v klidu. Nebýt únavy, kterou jsem pocítila po poledni a musela se dopovat nabízenou kávou, tak to byl docela pěkný den. Pravda, ze školení jsem odjížděla rozčarovaná, uvažovala jsem, jestli mi k něčemu bylo či ne, ale den jsem si tak nějak užila. Bylo to dobrodružství. Cesta zpět už byla o poznání klidnější. Už jsem si zvykla na tu spoustu lidí, na ten shon. Na Florenci jsem bravurně bez strachu přestoupila a dostala se včas na nádraží. Dokonce jsem měla čas si ještě koupit svačinu, zastavit se v obrovském proskleném knihkupectví na nádraží. To bylo super! Jen jsem se pořád musela dívat na hodinky, abych se tam nezapomněla.

Z matičky Prahy jsem neviděla nic než metro a škaredou průmyslovou zónu ve Stodůlkách. Ale i tak jsem se vracela domů nadšená. Rychlík z Prahy do Ostravy mi připadal sice hlučnější než ráno, pořád jsem slyšela drnčící motory, ale možná, že už jsem byla po celém dni unavená a přecitlivělá. Pak jsem v Ostravě přestoupila na vlak do Opavy. Když jsem v Opavě v noci přestupovala na svůj vlak domů, začalo sněžit. Doma už jsem se brouzdala jemným sněhovým popraškem až domů. Dům byl tmavý, nikde ani světýlko, manžel i děti už spali. Nemohla jsem se o své dojmy podělit. Ale druhý den ráno jsem jim vše vylíčila a nakazila jsem je svým nadšením cestovat vlakem do Prahy. Příští rok jsme si svůj sen splnili a vydali se na čtyřdenní výlet do Prahy. A jak jinak než vlakem! Ale o tom někdy příště. (I když přiložené fotky jsou právě z našeho rodinného výletu).

Palka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete