Jezdit na kole se přece nezapomíná

Toto téma - dopravní prostředky - vyvolalo ve mně rozporuplné vzpomínky. Přesunovat se můžeme dnes díky rozmanitým dopravním prostředkům vcelku bez problémů, záleží ovšem na tom, jaký dopravní prostředek vlastníme.

Dopravním prostředkem se myslí samozřejmě objekt, který slouží k přemisťování osob nebo předmětů z místa výchozího na místo určení. Většinou je k tomu zapotřebí i síla a energie a mnohdy i diplomacie a peníze. To v případě, kdy dopravní prostředek nevlastníme a jsme odkázáni na profesionální řidiče či rodinné příslušníky nebo známé, to když třeba neumíme žádný dopravní prostředek řídit... Většinou se přesunuji vlaky, autobusy, tramvají, vyjímečně taxíky a když není vyhnutí i pěšky. Možná jste už také někde četli nebo slyšeli výrok, že plavání a jízda na kole se nezapomíná. Budiž, možná to tak opravdu je, plavat stále umím, ale o tom kole si dovolím prohlásit, že budu nejspíš tou pověstnou vyjímkou, potvrzujícím pravidlo.

Jako malá holka jsem jezdila u babičky a dědy na kole úplně normálně jako ostatní děti. Tehdy nevládl takový provoz na silnicích a dokonce jsem jezdila i bez držení, až mě prarodiče museli "brzdit".  Vydržela jsem na kole jezdit od rána do večera a velmi se mi to líbilo. Později jsem ale jednou, už jako dospělá, zjistila, že jsem jízdu na kole prostě zapomněla. Kamarádka, která mi kolo půjčila, nemohla pochopit, jak je to možné. Nechápala jsem to ani já, ale je to opravdu tak. Prostě jsem sotva ujela pár metrů, neudržela jsem rovnováhu a skončilo to bolestivým pádem, kolu se naštěstí nestalo nic.

 Od té doby jsem prostě na kolo nesedla a vzala na vědomí fakt, že jsem to prostě zapomněla. Rovněž jsem po krátké úvaze zavrhla nápad začít od píky a koupit si koloběžku. Dodnes mi vrtá v hlavě, jaké je to vlastně umění - jen si vemte, jak uzoučký je pruh kola a člověk nejen, že na kole jezdí, ale jsou i tací, co dokáží uvézt nejen sebe, nýbrž i těžký náklad, jež je mnohdy ke kolu připoután. Od té doby ovšem uplynulo spousta let, a tak když jednou manžel nadhodil, že by nemuselo být špatné se trochu projet, netušila jsem zpočátku, co tím myslí.  Auto nemáme. A že jsou v garáži kola, to jsem sice věděla, ale nenapadlo mě, že jedno opravil a nablýskal do vysoké krásy i pro mě.

Marně jsem mu tenhle nápad vymlouvala, vyprávěla jsem mu o svém posledním pokusu, ale nedal si říct. Nejspíš si myslel, že si dělám legraci. Vyšli jsme tedy na konec obce, kde je mírný kopeček a cesta k lesu - dost široká na to, abych po ní mohla jet i já - a nakonec jsem si říkala, aspoň to zkusím, třeba si vzpomenu a zase se  "rozjedu". Rozjela jsem se, jen co je pravda! Po pár ujetých metrech, no ujetých, spíš to byla jakási kličkovaná a náhodný svědek by mohl tvrdit, že "ji mám jak z praku",... a za neutuchajícího manželova povzbuzování jsme dojeli k tomu kopečku u lesa.
"A teď hezky dolů,..." povídá manžel, ale já jsem odmítala dál pokračovat. Udržet rovnováhu mi nepřestávalo dělat potíže a ke všemu šla po cestě nějaká paní. Přece tady nebudu ze sebe dělat šaška! Pomyslela jsem si. Jenže než jsem stačila použít brzdu, zastavit a z kola slézt, bylo pozdě.
"Pozóóóór, jedu..." stačila jsem ještě zavolat...a pak i s kolem skončila v křoví u cesty. Po celkovém ohledání místa činu se zjistily jen protržené džíny, odřené lokty a naražený bok. Co si o mně myslela ta paní, nevím, naštěstí jsem ji neznala. A to byla moje poslední jízda na kole, od tohoto zážitku jsem na něm neseděla a nejspíš ani sedět nebudu. Důvod je jednoduchý - z důvodu bezpečnosti své i ostatních účastníků silničního provozu raději zůstanu "pěšákem" a běžným cestujícím.