Když se řekne bramborák

Když se řekne bramborák, představíme si tu dobrou, křupavou placku vonící česnekem. Někdo do ní dává i kmín nebo cibuli, já ale k jejímu zhotovení používám pouze brambory, vajíčko, mouku, sůl, majoránku, pepř a hromadu česneku. A aby byly bramboráky lepší, přidávám do nich i salám. Tak to dělám já. Tehdy jsem znal svou přítelkyni teprve pár týdnů, když jsem ji šel navštívit. Měl jsem už klíč od jejího bytu stejně, jako ona měla od toho mého.

A tak mi poslala zprávu, že za chvilku bude z práce doma. Já jí vyvenčil jejího pejska a chtěl jsem ji nějak překvapit. Určitě zase nešla v práci na oběd a přijde hladová! A tak jsem se v mžiku rozhodl, že jí něco připravím. Brambory doma měla, česnek a ostatní ingredience na bramboráky taky. A bramboráky má přítelkyně miluje.

Nastrouhal jsem brambory a další postup jistě už znáte. Nakonec jsem našel v ledničce i tyčku salámu.

Bramboráky se smažily a provoněly celý byt. Najednou v zámku zarachotil klíč a má láska byla doma.

bramborák „Co to tu tak krásně voní?“ ptala se.

„Hádej, zlatíčko,“ usmál jsem se a přijal políbení.

„A ty nebudeš?“ ptala se má milá, když jsem před ni položil plný talíř.

„Jedl jsem hodně, než jsem šel k tobě. Potom si možná dám,“ usmál jsem se.

Má přítelkyně kousla do bramboráku. Malinko se mi zdálo, že se zašklebila. Pak ale křupala placku dál.

„Chutná ti?“ ptal jsem se.

„To víš, že mi chutná. Jsi dobrý kuchař. Ale už jsem docela sytá,“ řekla, aniž by dojedla první bramborák.

Přesunuli jsme se do obývacího pokoje a věnovali se sobě. Pozdě večer i mně vytrávilo. A tak jsem se v kuchyni zakousl do jednoho z bramboráků. Já se neušklíbl, já rovnou sousto vyplivl.

„Tos mi nemohla říct, že jsem ty bramboráky osladil? Spletl jsem si cukr se solí,“

ptal jsem se.

„Když já měla takovou radost, že mi někdo uvařil. Nechtěla jsem ti kazit náladu,“ objala mě.

Musel jsem uznat, že mám tu nejúžasnější přítelkyni, jakou jsem si mohl přát.

„Ten salám je ale docela dobrý, viď?“ ptal jsem se.

„Jaký salám myslíš? Ty jsi ho nepřinesl?“ ptala se přítelkyně s protáhlým obličejem.

„Ne, ani jsem si nevzpomněl. To, že ti udělám bramboráky, mě napadlo, až když jsem k tobě přišel. Měla jsi salám v ledničce. Udělal jsem něco, lásko?“ Nemohl jsem si nevšimnout toho, jak je přítelkyně zaražená. „Asi jsem se měl nejdřív dovolit, jestli můžu salám použít. To by ale nebylo překvapení. Neboj, já ti salám hned zítra koupím.“ Dušoval jsem se, ale má přítelkyně byla víc a víc pobledlá.

„Víš, co to bylo za salám?“ tvářila se všelijak. „To byl psí salám. Salám mé Sisinky,“ řekla a pohladila psíka po hlavě. V tu chvíli jsem se překvapeně tvářil i já. Docela jsem přemýšlel o výplachu žaludku.

Naše sladká hostina s chutí česneku a psího salámu nezanechala vůbec žádné následky na našem zdraví. Naopak, sblížila nás natolik, že jsme letos oslavili už čtyři roky společného života.

Kdykoli se ale řekne „bramborák“, vybaví se nám cukr a psí salám.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete