Klíč na nic

Když jsem chodila do páté třídy, přestěhovali jsme se na Silvestra do rodinného domku na druhou stranu města, než jsme dosud bydleli. Původně jsme bydleli v paneláku v sedmém patře. Ale protože už nás bylo pět – mamka, taťka, starší sestra, já a nejmladší bráška - v té době mu bylo asi pět let, tak nám taťka postavil rodinný domek.

Vlastně ani nevím, zda jsem se těšila, spíše asi ne, protože jsem v sídlišti měla plno kamarádů a v řadovkách domků jsme měli zatím postaveno jen my a ostatní ještě stavěli, a proto jsme ještě rok bydleli v ulici sami, než se objevili první sousedé a noví kamarádi. Jenže všechny děti byly mladší než já a sestra, takže nic moc. Co se mi líbilo – dostala jsem klíčky – nejen od vstupních dveří, ale i od branky a garáže. A protože jsem po škole měla třikrát v týdnu tréninky házené, tak jsem potřebovala vstup i do garáže. Ze začátku – pravda, jsem klíčky do garáže nedostala, protože garážová vrata se otevírala nahoru a byla těžká, kovová. A tak mi taťka kolo vždy vyndal, přivázal k tújce a já pak jela na trénink. Jenže občas také zapomněl a já pak musela – utíkat – jenže to bylo fakt daleko. A proto jsem si otevírání vrat natrénovala a oficiálně dostala klíče i od garáže.

Pamatuji se na jeden den, kdy jsme s kamarádkou utíkaly ze školy k ní, vzaly její kolo a střídaly se na něm. Když jsme dorazily k nám, šla jsem k vratům, jenže klíč se mi tam nějak zasekl a nešel ven, ani dovnitř.

A tak jsme s ním lomcovaly, až jsme ho zlomily a část zůstala v zámku. NNNNNnééé! Co teď? Moc jsem plakala a nevěděla, co dělat. Mobily v té době nebyly a do práce jsem rodičům nikdy nevolala. „Co se stalo?“ ptal se soused odvedle. Řekla jsem mu, co se stalo. Řekl, že to taťkovi řekne, a tak jsme vyrazily jen s jedním kolem na trénink.

Na nosiči to nebylo pohodlné, ale střídaly jsme se. Pořád jsem myslela na to, co se stalo. A říkala jsem si, zda jsem tam neměla zůstat. Jenže zase bych chyběla na tréninku. Ach jo, to mám smůlu. Po tréninku pro mne taťka přijel na kole - a vzal i mé kolo. Rozbrečela jsem se, ale taťka mi jen vynadal, že násilím dveře otevřít nejdou, ale nedostala jsem. Asi proto, že mi to bylo líto. Vrata se vyměnila celá, nejen zámek. Nová byla krásná dřevěná a dvoukřídlá. Asi byla drahá, ale byla jsem za ně vděčná. A odemykání bylo snadné.