Krátké setkání u knihovny

Ten den jsem se rozhodla, že zajdu do knihovny, potřebovala jsem vrátit nějaké knížky a jiné si půjčit. Knihovna leží kousek od mého domova i školy, hned vedle střední pedagogické školy a internátu.  Po škole jsem se rychle stavila doma, shodila tašku a vzala knihy.

Ráda jsem chodila s knihami jen tak v náručí, odmítala jsem tašku, kterou mi babička nabízela. Knížky v náručí mi dodávaly sebevědomí na to projít bez újmy kolem pokuřujících středoškoláků a navíc jsem si připadala hrozně chytře, i když jsem nesla třeba jen detektivky od Agathy Christie.

Byla zima, asi leden, všude kolem sníh. Plnou náruč knih, bez uklouznutí a bez zaváhání jsem došla ke dveřím knihovny. Začala jsem si hromadu knih přehazovat do jedné ruky, abych měla jednu volnou ruku na otevření dveří, když vtom se dveře otevřely. Pěkný mladý kluk asi v mém věku se na mě usmál a pokynul mi, ať vejdu. Trochu jsem zčervenala a pár sekund se nemohla pohnout - nejsem bohužel zvyklá, že mladí kluci otevírají dveře.

Nakonec jsem vešla a nedokázala jsem se na něj stále neusmívat. On vydržel můj pohled do očí a taky se usmíval, malinko pobaveně nad mým zčervenáním.

A pak jsem vešla úplně a oba jsme se otočili a vydali svým směrem - já do knihovny, on ven.

Zaváhala jsem - mám vyběhnout za ním a říct mu o číslo? Neměla jsem ale dost odvahy, bála se odmítnutí, a tak jsem zůstala a sledovala, jak odchází. Popravdě ani teď bych neměla dost kuráže, abych si řekla o telefonní číslo.
Dneska už bych ho určitě nepoznala, na tváře nemám moc dobrou paměť. Tak jsem nikdy nezjistila, jaký má hlas, jak se jmenuje a jaký doopravdy je. A možná je to tak dobře. Třeba obvykle není gentleman nebo bychom si neměli co říct. Ale já to nevím a asi už se to nikdy nedozvím. A tak můžu snít o dokonalém mladém muži, který mi zpříjemnil jeden mrazivý lednový den.