Lednové cestování

Když jsem ještě bydlela s rodiči v malé vesničce, kde byla sice pěkná příroda, zelené kopce a krásné lesy, ale žádná možnost zaměstnání, tak jsme spolu s mamkou a sestrou dojížděly do 60 km vzdáleného města za prací. V létě to nebyl problém, zato v zimě byla každá cesta tam i zpět velké dobrodružství. Protože cesta vedla podél lesa, kolem polí a některé úseky se prohrnovaly jen jednou za den.

Často byla cesta brzy ráno zavátá a my jsme se musely vracet a jet delší, ale spolehlivější cestou. Taťka zas jezdil s kamionem a různé kolize se nevyhly ani  jemu. Často jsme potkávaly na cestě, nebo okolních polích stádo srnek, sem tam lišku, nebo šílence, který jel dost rychle a měli jsme co dělat se mu vyhnout. Protože cesta kolem lesa byla sotva pro jedno auto.

Stalo se nám, že jsme měly posledních pár kilometrů  domů cestou lesem a hodně z kopce a skočila nám do cesty srna. Mamka to auto měla problém udržet na cestě, ale nakonec ho ubrzdila a nic se nám nestalo. Byly jsme všechny dost vylekané, ale v pořádku. Tenkrát silně sněžilo, Všude okolo závěje a v jedné z nich jsme skončily. Pak už stačilo jen auto vyhrabat a vytlačit zpět na cestu a pak už jsme dojely v pořádku domů. Doma jsme si udělaly horký čaj a něco pojedly. Vtom  nám zavolal taťka, že visí pod kopcem a nemůže vyjet s tahačem, ať dojedem a vytlačíme ho. Naštěstí jel po prázdnu, tak jsme vyrazily. Přivázal se k  lanu a my jsme ho vytlačily do kopce, pak už mohl dojet domů sám. Byl to komický pohled, když naše osobní autíčko za sebou táhlo tahač.

Taťka nás pak předjel, protože spěchal domů. Pořádně se najíst, převléct a hlavně rozmrznout. V autě u nás zavládla veselá nálada, že se už dneska opravdu nemůže nic stát. Začala jsem zpívat: už jsme tady, už jsme tu... a vtom mamka dostala smyk na ledě zavátém sněhem. Začala s námi klouzat po cestě a auto bylo naprosto neřiditelné. Nakonec jsme skončily kolmo v příkopě vedle hlavní cesty asi 20 cm od potoka. Zachránilo nás lano od stožáru, do kterého jsme narazily. Auto mělo jen zohlou poznávací značku. Ale Teď už bychom se samy bez cizí pomoci na cestu nedostaly. Nezbývalo nám, než zavolat pro změnu taťku, ať nás vytáhne z příkopu. Naštěstí ještě nebyl daleko, tak to otočil a přijel za námi. Samozřejmě jako každý chlap začal nadávat mamce, co dělala. A jestli nejela rychle... Přivázal nás na lano, ale naše auto bylo tak nešťastně v tom příkopu, že se ani nehlo. Pak jsme volali sousedovi, ať přijede s traktorem a až ten nás z příkopu dostal. Mezitím projel cestu sypač a my jsme konečně dojeli domů.

Druhý den si dávala mamka na cestě ještě větší pozor. Ráno jela s větším předstihem a mnohem pomaleji. Protože tak brzy ráno bychom se pomoci jen těžko dovolaly. Dneska je už vyježděná řidička a jen tak něco ji nepřekvapí. Ale o zážitky z cest stále nemá nouzi. Nedávno mi říkala, že zase na té nešťastné úzké cestě pár kilometrů před cílem jí spadl přes cestu strom pod tíhou sněhu  a volala hasiče. Protože na ně nechtěla čekat než strom rozřežou, bylo už skoro jedenáct v noci, tak ten strom objela přes pole. A co zažil na svých cestách taťka, tak to zas příště.

Co napsat na závěr? Snad bych vám popřála klidnou cestu a v pořádku v zimě dojeďte.