Léto s vůní kolotoče

Konec července se kvapem blížil. V naší malé vesničce nebylo chalupy, kde by se nesmejčilo a neuklízelo. Nebylo chalupy, kde by z trouby nevoněly tvarohové koláče a bábovka pečená ve sváteční formě.

Zase po roce tu byla pouť. Pro mě již čtrnáctá. Za těch pár let jsem odrostla houpačkám a dětskému řetízkáči, strašidelný hrad mě neděsil a cukrová vata s malinovou příchutí se zdála děsně přeslazená. Najednou, jako bych neměla ani důvod se tohoto hemžení účastnit. Přece ve svém věku nebudu postávat u střelnice a okukovat kolo štěstí!  

U branky zazvonil zvonek. Jindra, moje tehdejší nejmilejší kamarádka, opora na život i na smrt, stála oblečená v nových šatech a posunky ukazovala, ať jdu ven. Moc se mi nechtělo, ale copak jsem mohla nechat stát na chodníku kamarádku v nových růžových šatech? Jindřiška v nich vypadala jako strašák. Obrovský naškrobený kanýr kolem krku na její sportovní postavě doslova bil do očí. Jen maminka se nad svým dílem pýchou dmula. Materiál koupila v Tuzexu za odložené bony a romantické šatičky pro jedinou dceru šila celou noc. Ráno byla zklamaná, že se holce nelíbí. Jindřiška věděla, že nakonec stejně podlehne a do hromady krajek se nechá navléknout.

Obdivovala jsem její statečnost, vždyť vypadala jako by právě dorazila z exkurze do minulého století a odhadovala, že nejspíš půjdeme kousek za baráky lesní pěšinkou. Jindra ale rázně vykračovala směrem k plácku plném kolotočů. Na místě s elegancí sobě vlastní mávla rukou na na chechtající se kluky. Dělala, že nepochopila, že se vlastně smějí jí a já ji obdivovala. Tedy, jen ze začátku.       
Po několika minutách se můj hluboký obdiv přesunul úplně jiným směrem. U Hali - Gali, kolotoče s barevnými sedačkami stál ON. Na sobě úzké riflové kraťasy s ozdobnými nýtky a sněhově bílé tričko s obrázkem Sandokana. Nádherné tmavé oči si mě zvědavě prohlížely, a moje čtrnáctileté srdce se poprvé v životě na chvíli zastavilo. Čekala jsem nějakou pomoc od Jindřišky. Nebo aspoň  radu. Ona zřejmě přes růžové kanýry špatně viděla a moje srdeční zástava jí byla úplně fuk. „Jindři," zaúpěla jsem, „jde k nám!" „Kdo?" zeptala se kamarádka. „No přece Sandokan!"
Ale na dlouhé povídání bylo už pozdě. Černovlasý kluk mi podal ruku a zeptal se: „Jde se na růže?" A tak se na růže šlo! On šel, já jsem se spíš za ním vznášela štěstím. Nemohla jsem pochopit, že si zrovna moji maličkost vybral ten nejkrásnější kluk od kolotočů. Bylo mu sedmnáct, jmenoval se Alan a já byla přesvědčená, že mi ho každá holka musí závidět.
Dostala jsem obrovskou kytici papírových růží, huňatou opičku na gumě, celé jedno balení fosforově blýskavých náramků a plastové červené náušnice ve tvaru srdíček.

Moje maminka byla trochu smutná z toho, že zlaté náušničky od kmotry měním za plast, ale podařilo se mi ji přemluvit. Poprvé (a taky naposled) v životě jsem si připadala jako královna. Už druhý den jsem Alana přivedla představit rodičům. Maminka se dívala chvíli na něj, potom zase na mě, pak si zhluboka vzdychla a šla mýt nádobí. Tatínek si šel napustit do sklepa slivovici a zůstal tam až do večera. Alan byl ten nejúžasnější kluk pod sluncem. Kolik lidí znal, kolik zajímavých věcí už viděl. A co všechno uměl! Proč jsou jen ty pouti tolik krátké? Prožili jsme spolu báječných šest dní a ten sedmý jsme se loučili. Na památku mi tady nechal tričko se Sandokanem.

Musím se přiznat, že jsem ho měla tajně na půdě schované ještě nedávno. K mému překvapení napsal i pár dopisů, ale jen pár. Zřejmě si pořídil nové bílé tričko a měl velikou potřebu ho někomu darovat.
Škoda, že se můj příběh nedostane do jeho rukou. Možná by přijel a já bych se znova cítila jako tehdy o pouti, jako královna.