Lyžování v ohrožení

Letos se nám do plánu na dovolenou vkrádal jeden problém za druhým.

Letošní zima se opravdu nepovedla. Zatímco řidiči a mnoho dalších lidí je nadšeno, že zima není taková, jaká by měla být, lyžaři už takovou radost nemají. Máme v okolí menší ski areály, ale jsou spuštěny na krátkou dobu. Třeba ten náš za městem fungoval skoro dva týdny. I když mám více ráda teplo, podle mne by v létě mělo být krásně a teploty nad 30°C a v zimě by měl být sníh až po kolena. Kdysi tomu tak opravdu bylo. Jako děti jsme jezdívali za babičkou na Šumavu a plnými doušky jsme si užívali spoustu sněhu. Teď, když jezdíme o jarních prázdninách na hory, tak sníh většinou mimo sjezdovky je pomálu anebo vůbec. U nás děti bývají smutné, že nemohou jít ani bobovat, natož si užít pořádnou koulovačku, protože zrovna, když je trochu sněhu, zasáhne nějaká nemoc. Teploty okolo pěti stupňů nejsou jen v zimě, my je jednou zažili i v noci v červenci pod stanem.

Už je to asi 5 let, co jsem se prvně postavila na lyže a moc jsem si tento sport oblíbila. Dokonce natolik, že jarní prázdniny beru automaticky jako dovolenou na našich horách. Letos vycházely od 8.-12.2. Vybírání pobytu mi většinou zabere nejdéle měsíc. Loňské hory jsem měla rezervované už od října a tentokrát jsem nemohla nic vybrat. Nabídky jsem vybírala pouze ze slevových portálů a vždy se našlo něco, kvůli čemu jsem nabídku odmítla. Většinou to byla v první řadě cena. Nejstaršímu synovi bylo už 11 let a tak někde požadovali za takto staré dítě s polopenzí už plnou cenu a to se mi nelíbilo. Copak ten náš prcek sní porci dospělého? Od listopadu jsem díky práci sledovala nabídky stále méně častěji. Dokola jsem si říkala, že bych měla už něco vybrat, aby nebylo pozdě. Nakonec jsem slýchávala, že zima žádná nebude a já mám tím pádem připravenou lyžařskou výbavu uklidit do krabice. S tím jsem nesouhlasila a tvrdila, že zima musí být a my budeme lyžovat. To, že nebyl sníh u nás, jsem si tak nějak zvykla, ale aby měli problém se sněhem v lednu i na horách, to byl daleko větší problém. Nakonec ještě v lednu začalo sněžit, přidalo se zasněžování a to se chvíli lyžovalo i nás za městem. Ale stihli jsme pouhý víkend, sníh pro školu nevydržel.

Zamlouval se mi pobyt v Beskydech v Trojanovicích nedaleko od lanovky v Pustevnách. Už jsem si živě představovala, jak tam budeme lyžovat a chodit se dívat na ty překrásné stavby, co tam stojí. Snění to bylo hezké, ale kazil vše fakt, že na sjezdovce podél lanovky nebyl žádný sníh a lyžovalo se pouze na dětské sjezdovce a ještě jedné krátké úplně na vrcholu. Nechápala jsem, jak je to možné. Lanovka končí v 1018 metrech a i když sněžilo, na sjezdovkách byl jen poprašek, takže nezasněžovali. O 30-40 km dál se na sjezdovkách běžně lyžovalo a jinde na horách si dělali také zásoby díky zasněžování.

V práci jsem dokola dostávala otázky, jak to máme s horami, jestli a kam tedy pojedeme a podobně. To mne vedlo k tomu, že jsem se začala poohlížet po jiném ubytování a 15.1. jsem s online podporou řešila storno pobytu v Beskydech. Jenže vyhlídnutý nový hotel v době naší dovolené měl už všechny pokoje obsazené. I přesto, že jsem slýchávala, že jsem rezervaci uspěchala, oponovala jsem argumentem, že jsem nemohla vědět, že si nezalyžujeme. Rychle jsem hledala nové možnosti. Druhý pokus byl také neúspěšný, opět obsazeno. Až teprve třetí pokus vyšel v Krkonoších. A co mi na druhém konci řekli?

„To chcete 8 dní? Tak dlouho? No, máte štěstí, ještě jeden čtyřlůžkový pokoj se sociálním zařízením tu máme volný, v celém okolí už je totiž vše obsazené.“

Po třeskutých mrazech jsem byla opět ráda, že jsme pobyt přehodili a do Beskyd nepojedeme. Ani na konci ledna se nejezdilo na hlavní sjezdovce. A nerozjeli ji ani v únoru.

V polovině ledna mladší syn dobral antibiotika na zánět průdušek, po čtyřech dnech začínal být pozvolna opět nemocný. Do odjezdu zbývaly dva týdny a den, kdy doktorka prohlásila, že už neví, jak by ho léčila a pokud se zdravotně zhorší, nemáme na nic čekat a odjet do nemocnice. Zdravotní stav dětí nebyl nijak příznivý. U staršího se pro změnu pokoušela zvýšená teplota, nakonec vitamíny pomohly. Nemocnost v našem okolí byla příliš vysoká, dokazoval to i počet sedmi dětí ve třídě.

V ten samý den večer měl syn místo normálního kašle hustý laryngitidní. Uvažovali jsme, jestli teda pojedeme, jenže jsme nemohli najít technický průkaz od auta. Přítel ho totiž nosíval v peněžence. Nakonec syn usnul a ráno mne vzbudil telefon. Ve tři ráno se objevily vysoké horečky, kašel o trochu lepší. Nakonec jsme jeli do nemocnice. Automaticky jsme jeli na dětské oddělení, že si ho rovnou uloží. Sestra nás ovšem poslala na pohotovost, odtud na ORL a teprve potom na přijetí k hospitalizaci. I přesto, že studený vzduch mu kašel zlepšil, tak pouze na přechodnou dobu a opět při vyšetřování se začínal hodně rozkašlávat. Ve zprávě také stálo, že žádám o hospitalizaci, což  sestru při příjmu pobavilo. Co čekala, když 12 hodin předtím ho vyšetřila doktorka a nic s ním nezmohla? Musel být zdravý a já neměla žádné léky, kromě kapek na kašel, protože antibiotika už druhé nedostal. A to byly právě přesně dva týdny před odjezdem. Proč zrovna v tu dobu musel mít tak komplikovanou laryngitidu, když už to vypadalo, že se těchto obtíží možná i zbavíme? Po týdnu se vrátil domů a opět se objevily horečky. V posledním týdnu onemocněl i starší syn, který nakonec ve středu dostal antibiotika. Nakonec doktorka rozhodla, že mladší tedy může druhý den odjet a starší celý víkend v posteli a od pondělí pozvolna by i mohl lyžovat.

Odjeli jsme do Krkonoš ve třech. Nemocný syn zůstal u babičky a dobře jsme udělali. V pondělí dostal nová antibiotika.

Každý den jsme jezdívali do ski areálu Herlíkovice. Nás se tu obleva moc nedotkla, bylo většinou kolem 2°C. Herlíkovice jsou propojeny cestami s areálem Bubákov. Než jsme se do areálu vydali, musela jsem si na pokladně ověřit, zda skipasy fungují i tam. Povrch sjezdovek nebyl úplně ideální, ale zalyžovali jsme si.

V úterý jsme měli obavy, protože večer předtím pršelo a u chaty většinu sněhu roztálo. Vznikaly různé návrhy, co ten den dělat. Na Sněžku lanovka nejela, na bobové dráze se celý den jezdit nedalo skrz finance a tak jsme se rozhodli, že si vezmeme lyžařské boty, zhodnotíme sjezdovku a pak se rozhodneme. Nakonec jsme zůstali věrní lyžím a snažili jsme se padat co nejméně. Dvě hodiny před koncem lyžování začalo pršet a na chatu jsme přijeli promočení. Při večeři nám zhasla světla. To, že si budeme muset svítit telefony, nám nevadilo, ale nesměla se čerpat voda. Také nám došlo, že potřebujeme elektriku co nejdříve, protože topení nebude topit a tím nám nic neuschne a tak si každý najednou přál funkční elektriku, která se zapnula po hodině.

Zbytek týdne se teploty pohybovaly přes den na nule. Většinou jsme lyžovali v Herlíkovicích, protože přes týden se tvořily v Bubákově fronty a čtvrtina sjezdovky od nástupu na lanovku byla v katastrofálním stavu a na pomu jsme se málokdy dostali bez čekání. Frontu tvořily převážně školky a školy. V Herlíkovicích jsme používali dvě červené a jednu černou sjezdovku a vybírali jsme si je podle lepší úpravy.

Také jsme měli při sjíždění poslední dva dny o zábavu navíc. Mohli jsme na přístroji svou aktivitou přispívat na postižené děti a pokud by nám fungovala příslušná aplikace, mohli jsme jim pomáhat i při lyžování. Tu jsme zprovoznili až na poslední den s tím, že jsme zapnuli místo lyžování běh.

Ten den jsem byla ráda, že jsme vydrželi v areálu do konce, protože doma nás místo sněžení čekal pouze déšť.