Malé povídání o Sylvě a o tom, jakou má šikana moc

Pracovala jsem jako asistentka ředitele v malém podniku zabývajícím se zemědělskou výrobou. Zaměstnanci ve firmě měli těžkou, ale dobře placenou práci. Byly zde zaměstnány zejména ženy, a tak čas od času docházelo k menším třenicím, jako všude jinde v ženském kolektivu. Vždy se ale vše vyřešilo a domnívám se, že zaměstnanci chodili do práce rádi a byli se svou prací v globálu spokojeni. Ten, kdo se chtěl ulívat a nedělal jak má, totiž brzy kolektiv opustil. Nevydržel to s ostatními a podal výpověď, nebo přestal do práce chodit bez omluvy, načež následovala výpověď ze strany zaměstnavatele.

Tahounem v partě zaměstnanců byla především Sylva. Nastoupila do firmy ihned, co jí skončila mateřská dovolená, byla nekonfliktní, pracovitá a snášenlivá. Dalo by se říct, že co nezvládli ostatní, Sylva zvládla s přehledem. Jakmile byla v kolektivu pracovnic některá, která se s lidmi nesnášela, byla hrubší a problematická, skončila většinou na směně se Sylvou. Zaměstnanci totiž pracovali ve dvou a museli si pomáhat. Jakmile k nám přišla pracovnice, která práci nezvládala dokonale, ostatní s ní odmítali pracovat. Dříve nebo později se ocitla ve směně se Sylvou, a ta vždy zvládla novou kolegyni zaučit, pomoci jí, případně část její práce vzala na svá bedra. Věděli to všichni, i vedení. A přesto z toho neměla Sylva žádné výhody. Prémie, mzdu a další dostávala stejné jako její kolegyně. Jakmile se blížil konec roku, nebo letní prázdniny a řada zaměstnanců nastoupila na fingované nemocenské, byla to Sylva, která šla do práce. Pravidelně dostávala směny také na Štědrý den a na Silvestra, protože pracovníci na dělnické pozici u nás pracovali v nepřetržitém provozu. Zkrátka a dobře, Sylva byla tahounem firmy a Sylva byla tou, která vytrhne firmě trn z paty kdykoli, když se druhým nechce.

Přestože se ke mně jako k asistentce ředitele dostala nejedna stížnost z řad podřízených na plat, vedení, práci či pracovní dobu, Sylva si do kanceláře nikdy nepřišla stěžovat. Byla loajální a já, ač jsem ji znala jen velmi zběžně, ji měla ráda. 

Jednoho dne Sylvu postihla velká tragédie. Její manžel náhle zemřel. Ač neměl ještě ani čtyřicet let, dostal silný infarkt, kterému podlehl. Sylva zůstala sama se dvěma malými dětmi. Firma jí dala pár dní neplaceného volna na to, aby se z životní tragédie mohla vzpamatovat. Když se opět vrátila do práce, očekávala jsem, že jí ředitel alespoň v začátku odpustí pár víkendových směn a přeřadí na ně pracovnice, které již měly děti velké. Přece jenom Sylviny děti chodily ještě na základní školu a ztratily tátu, který je o víkendech hlídal. Ředitel tak neučinil. Sylva dál odhodlaně čelila osudu a o víkendech nechávala děti samotné doma. Neměla, jak by jinak svou životní situaci řešila. Vzpamatovala se a byla to zase především ona, která dělala i za jiné. Pak jsme do firmy přijali Bohunu. Nevím, jak to napsat, aby to nebylo bráno jako diskriminace, ale Bohuna patřila k romskému etniku.

Od samého začátku bylo jasné, že Bohuna zrovna vzornou pracovnicí nebude. Na ostatní se utrhovala, novou práci se odmítala učit, byla líná a stále jen odpočívala. Když už na práci šáhla, většinou ji zkazila. Na vedení v kanceláři se postupně vystřídaly všechny pracovnice, s kterými měla Bohuna spolupracovat, aby si stěžovaly. Nikdo s ní nechtěl dělat, odmítaly ji a stěžovaly si na její lenivost. Množily se také stížnosti na urážky, vulgární nadávky i fyzické napadání ze strany nové zaměstnankyně. Jenže firma měla málo zaměstnanců. Těžká práce ženy nelákala. V okolních průmyslových zónách začali postupně zvedat platy, ale u nás, v soukromé firmě, platy stagnovaly. Několik zaměstnanců od nás odešlo pracovat jinam. A tak se ředitel rozhodl, že Bohunu nepropustí.

„Musíte si zvyknout, naučit ji, nestrpět jí, aby vám ubližovala. S každým se dá přece vyjít?“ Tak a podobně promlouval pan ředitel na mimořádných poradách, které se konaly především kvůli Bohuně, s podřízenými. Líná, arogantní, sprostá a agresivní Bohuna doputovala až do party k Sylvě. Toho jsem se bála. Sylva byla stále ještě bolavá ze ztráty svého manžela, starala se sama o dvě děti a nerada se hádala. Její mírná povaha nutila tuto subtilní ženu vždy k ústupu, než aby zlu čelila. Toho využila Bohuna. Brzy věděli všichni, že Sylva dělá mimo své práce také tu, co měla dělat Bohuna. Věděl to každý, ale každý se tvářil, že o ničem neví. Doneslo se ke mně dokonce, že pár Sylviiných kamarádek jí domlouvalo, aby si šla na Bohunu stěžovat. Neučinila tak. Až jednou se ozvalo tiché zaklepání na mé dveře. Vešla Sylva, měla krvavý šrám přes tvář a dívala se k zemi. Ihned mi došlo, co se asi mohlo stát.

„To vám udělala vaše spolupracovnice?“

Sylva se rozplakala. Přiznala mi, že ji kolegyně bije a ona dělá veškerou práci za ni. Prosila, zda by nebylo možné, aby ji dali jinam. Ředitel ten den ale ve firmě nebyl. Slíbila jsem Sylvě, že s ním promluvím a přimluvím se. To jsem také následující den udělala.

S naším panem ředitelem nebylo radno vyjednávat. Za tu těžkou práci, kterou ženy u něj ve firmě vykonávaly, neplatil moc a vyžadoval stoprocentně odvedenou práci. Vysvětlil mi, že v současné době nemá možnost přijmout jiného zaměstnance a požádal mě, abych Sylvě slíbila, že v dohledné době přijme někoho jiného. Ani si svou podřízenou nevyslechl.

Nechala jsem si Sylvu zavolat do kanceláře a uklidňovala ji, že se pokusím na ředitele tlačit, aby se snažil najít jí, jim všem, kdo ve firmě pracovali, novou, lepší kolegyni. Také jsem jí domlouvala, aby se příště Bohuně postavila.

„Jinak si na vás bude stále dovolovat, a stále víc a víc,“ řekla jsem a pohladila Sylvu po ruce.

Poděkovala a smutně odcházela. V následujících dnech se množily stížnosti na Bohunu ze všech stran.

„Ona Sylvu nenechá na pokoji, plive po ní, nedělá nic, co má.“ Tak a podobně mluvily ženy v podniku.

Jednoho dne Sylva zkolabovala v zaměstnání. Do kanceláře přiběhly dvě ženy a řekly mi, že Sylva leží na zemi s rozbitou hlavou. Naštěstí se Sylva brzy vzpamatovala a odmítla, abych volala záchranku.

„Potřebuji si jen odpočinout,“ špitla. Opodál se zle dívala Bohuna. Zle a nezúčastněně, jako by se jí to netýkalo.

„Musíte jít ale k lékaři, a jít na nemocenskou,“ domlouvala jsem Sylvě, kterou jsem vzala podnikovým autem domů. Sylva mi slíbila, že půjde k lékaři.

Druhý den skutečně Sylva do práce nenastoupila. Ředitel musel dát k Bohuně jinou pracovnici. Ta, která to schytala nyní, silně protestovala, někdo ale s línou Bohunou pracovat musel.

Snažila jsem se svého šéfa přimět k tomu, aby Bohunu propustil. Čím víc jsem se ale snažila, tím víc si ředitel stál na svém.

„Každý se dá zlomit. Každý se jednou musí svou práci naučit, musíme jí dát šanci. Uvidíte, naučí se. Lidí je málo a my si nemůžeme dovolit ztratit dalšího člověka. Teď, když je její kolegyně na nemocenské, máme už tak o jednoho méně.“  Tak a podobně argumentoval pan ředitel. Pracovnice, která s Bohunou nyní dělala, brzy odešla na nemocenskou také. Jestli na fingovanou, nebo oprávněnou, to už se nikdo nedozví.

Když po pár dnech volala Sylva do kanceláře, že je jí už lépe a brzy se vrátí, byla hodně zklamaná, že Bohuna ještě u nás pracuje.

„Bohužel, zatím to musíte vydržet,“ domlouvala jsem Sylvě. Cítila jsem se, jako bych ji zrazovala.

Sylva se k nám už nevrátila. Bohužel, neunesla tlak a strach z Bohuny. Neunesla situaci, ve které se nacházela. Po ztrátě muže, péčí o dvě děti, šikaně v práci a kdo ví, co taková ženská ještě všechno musela unést, vypráví se, že měla stále ještě problémy s dědickým řízením a o dům, ve kterém s manželem do jeho smrti žili, se začal hlásit i její švagr, bratr jejího muže, si šáhla na život. Předávkovala se léky a následně v nemocnici zemřela. Její lékař prý u Sylvy diagnostikoval syndrom vyhoření, a já si stále myslím, že posledním hřebíčkem do její rakve byla právě Bohuna.  Z dětí se tak stali úplní sirotci.

Žádnou nespravedlivost neodčiní ani to, že firma darovala dětem po Sylvě finanční dar a zakoupila věnec na smuteční rozloučení. Nikdo už řediteli neodpáře fakt, že kdyby vyhodil línou pracovnici, mohl mít nadále ve své firmě mírnou, přátelskou a pracovitou Sylvu.

Po odchodu Sylvy odešly z firmy dvě pracovnice. Odmítly jednak dál pracovat s Bohunou, a jednak také nechtěly dále pracovat tam, kde bezohlednost a šikana připravila o život jejich kamarádku, nebo alespoň tomu napomohla. Třetím zaměstnancem, který firmu opustil, jsem byla já. Nemohla jsem ve firmě dále zůstat. Vše mi připomínalo to, jak špatně se tu se zaměstnanci zachází. Bohuna neodešla. Snad tam šikanuje ostatní dál, nebo pan ředitel konečně dostal rozum a propustil ji. Mě už to nezajímá. Našla jsem si jinou práci, kde se snažím bojovat ze všech sil proti šikaně, která je, bohužel, všudypřítomná. A pokaždé, když se někomu stane bezpráví, vzpomenu si na Sylvu a vím, že můj boj není a nesmí být zbytečný.