Máma a já na houbách

Tak jsme se po tátově neúspěšném lovu hub rozhodli my s mámou, že to taky zkusíme. Co se chlapům nepovede, to ženská jistě zvládne taky. Museli jsme vstávat hodně brzy, aspoň máma vypadala jak vyoraná myš. Já jsem zvyklý. Takže v šest jsme byli oblečení a vybavení košíkem, batůžkem se svačinkou, pitím a bonbonky.

Jeli jsme autem s tetou a s dědou. Máma řídila, teta kibicovala a děda seděl vedle mě. Jeli jsme celkem dlouho, ale cestou bylo na co koukat, tak jsem se ani nenudil. Ani máma se nenudila. Komentovala řidičské schopnosti dalších účastníků silniční dopravy. Dorazili jsme po klidné hodince na místo. Jen co jsme vystoupili, zmerčil jsem autobus. Miluji autobusy. Myslel jsem, že bychom se mohli vevnitř ohřát. Bylo celkem čerstvo, ale máma byla jiného názoru. Jak mě popadla za ruku, tak mě táhla hluboko do lesa. Hned jsem si vzpomněl na pohádku o Jeníčkovi a Mařence a začal  jsem trousit bonbony z kapsy. Načež si toho máma všimla a zatrhla mi to. Co naplat, musel jsem jít. Snad někde zahlédnu světýlko. Má poslední záchrana, červený autobusek, mezitím zmizel za zatáčkou.

Tak jsme tedy vyrazili. Cesta byla mokrá, místy suchá, ale měl jsem gumáčky, takže mi to vůbec nevadilo. Jenom chudák máma, jak za mnou pořád běhala, abych nespadl. Byla celá uřícená. Naneštěstí to velmi rychle vyřešila. Zatáhla mě do lesa a chodili jsme přes větve, klacky, borůvčí, no to mi tak nevadilo. Když máma ukázala na keřík a řekla, že můžu zobat, tak jsem zobal. Pusinu jsem měl kráááásně modrou. Hezky jsem se nadlábl. Děda s tetkou se motali kolem, ani jsem je neviděl. Ale prý se nemohli ztratit, že prý jsem byl takový orientační bod. No nechápu to. Musel jsem jenom mámu hodně nahlas upozorňovat, kudy jdeme. Ty větve a klacky a smrčky mi nedělaly dobře. Mámu to sem tam švihlo do nohy a já je měl až po krk a to doslova. Pak přišel čas svačinky. Vůbec jsem po těch borůvkách neměl hlad, ale teta nachystala chlebíky s masíčkem, tak to jsem si dal. Máma mi nic takového nedá, to je samá baby šunčička a sýreček. K pořádnému fláku masa se hned tak nedostanu. To jsem si pochutnal.

No a pokračovali jsme dál. Přešli jsme snad devatero potoků a devatero kopců. Byli jsme už unavení a v košících se nám už váleli krásní hříbci. Tak teta udala směr občerstvovna a že to vezmeme zkratkou. No to nám dala. Hlavně mámě. Já se nesl, ale máma se musela prodírat hustým smrčím, v jedné ruce já, respektive na jedné ruce a v druhé ruce košík. Když jsme vylezli na kopec, že obhlídneme terén, nikdo nás nemohl poznat. Nebo spíše mámu. Máma vypadala jak lesní žínka nebo možná polednice, sluníčko bylo už pěkně vysoko. Naštěstí byla nahoře cesta. Na jednom konci byl konec a klády. Tak jsme se vydali na druhý konec. Tam tahle cesta navazovala na další cestu, tak jsme se vydali směrem dolů. To už mě máma nesla v ranci z košile. No to byl nápad. Paráda. Za chvilku jsme došli k domečku, vyšli jsme sice z lesa úplně jiným koncem, než teta počítala, ale dorazili jsme. V domečku jsem dostal nanuk. Tak to byl největší zážitek dne. Ještě nikdy jsme nemel nanuk sám pro sebe. Cestou zpět k autu jsme šli už tím správným koncem lesa. Děda s tetou zuřili, všude kolem se válely řízky z hub, z nožiček. Ale i tak jsme jich ještě hodně našli, ale kolik přesně to už nevím. Uvelebil jsem se u mámy v košili a cestu zpět jsem prospal. Probral mě až tlak v močovém měchýři, tak mě máma vybalila a já si dokonale počůral slipečky. Ještě, že jsem měl ty gumáčky, jinak by to odnesly i boty. V autě jsem si taky ještě schrupnul. Takže nádherně strávený den. Ale jen si na něj vzpomenu, jsem tak moc unavený, začnu zívat a …

	Přidat do oblíbených		Přidat na
	Poslat emailem		Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10