Markétino svědomí

S Markétou jsem vyrůstala pomalu jako se sestrou. Horákovi totiž bydleli ve stejném domě, jako my. A tak jsem s malou Markétkou Horákovou plácala na pískovišti bábovky, později jsme se spolu učily barvičky, společně jsme nastoupily do mateřské školy a do první třídy školy základní a seděly jsme vedle sebe v jedné lavici. Byla to ona, s kterou jsme odhalily z jednoho nám zakázaného časopisu, jaký je rozdíl mezi kluky a holkami. Markétu toto objevování ale nepřešlo.

Zatímco já vyrostla v takzvanou puťku obecnou, já dobře vím, že mi tak říkali, Markéta byla můj opak. Byly jsme v pubertě, když se o Markétě proslýchalo, že se u letního kina v parku ukazuje nahá klukům za peníze. Byla to hezká holka, ale o mně se to také říkalo. Zatímco Markéta vymetala zábavy a diskotéky, já doma seděla s knihou v ruce a rodiče mě museli ven vyhánět. Později, na střední škole, to se naše cesty poprvé rozešly, protože Markéta šla na učňák a já studovala, jsem i já chodila častěji ven. Vyrážela jsem ale do hor na výšlapy a Markéta, jak se rozneslo po městě, šlapala taky, ale úplně jinak. Tak se asi stalo, že Markéta si šla pro výuční list s bříškem, protože čekala svého prvního potomka, a já ani nevěděla, jak se provádí tzv. francouzský polibek.

Nic mi ale neuteklo. Zatímco Markéta měla už dvě odrostlejší děti a hodně špatnou pověst, protože stejně jako muži ji přitáhl alkohol, já čekala svého syna a vdávala se. To už byla Markéta tuším dvakrát rozvedená. Ani děti nepřiměly Markétu ke slušnějšímu životu. Děti svěřovala rodičům na hlídání a vymýšlela si přesčasové směny v práci, aby se mohla věnovat své velké zálibě v mužích i alkoholu a já zatím žila nudným (?) manželským životem. Já se ale nenudila. Žila jsem slušně. Věnovala jsem se synovi, manželovi, domácnosti a pro změnu svým zálibám. Byly jimi hory, kolo, lyže, hudba, divadlo i četba. Byla jsem spokojená. Občas mě Markéta navštívila u mě doma, aby se pochlubila, koho momentálně ulovila, aby ho za dva dny opět neměla, a co kde chytla a jak se toho zbavila. A nešlo rozhodně o rýmu!

Když Markéta u nás navštívila toaletu, přistihla jsem se, že ihned po jejím odchodu jsem použila ty nejsilnější dezinfekční prostředky jen proto, aby náhodou něco nezanechala jako památku i nám. Párkrát se několik mých přátel vyjádřilo, že se diví, že já, slušná ženská, se stýkám s podobnou existencí. Došla jsem do stadia, kdy jsem si uvědomila, že ani fakt celoživotního žití vedle nějaké osoby mě nedonutí k tomu, aby se zkazila má pověst, a s Markétou jsem se přestala bavit. Předcházela tomu ostrá výměna názorů. Nazvala jsem ji nelichotivým pojmem, jehož definici, bohužel, splňovala. Ta mě nazvala puritánkou, což byla z jejích úst nejvyšší pochvala.

Protože naši i její rodiče zůstali bydlet ve stejném domě, věděla jsem o Markétě nejrůznější informace, přestože jsem s ní nemluvila. Alkoholu se nevzdala a mužů teprve ne. Její syn měl dítě těsně před svou plnoletostí a svou dceru Markéta nalezla již ve třinácti letech v bytě neznámého dvacetiletého muže, když se údajně šla ke své kamarádce učit matematiku. Nevím, co se tehdy naučila, ale život jí to spočítal. V šestnácti letech měla dítě ona. Poté se paní Horáková z domu odstěhovala, protože pan Horák zemřel a byt byl pro ni velký, a mně ustal přísun informací. Byla jsem docela ráda. Markéta mě v žádném případě nezajímala. Když jsem ji náhodou potkala na ulici, přešla jsem na protější chodník. Vypadala staře, alkohol a nezřízený život si vybíraly svou daň.

Žila jsem si svůj život, který přinášel radosti, starosti i strasti, a na Markétu jsem pomalu zapomínala. Hlavně jsem žila slušným životem, za který jsem se nemusela stydět. V mém životě přibyli noví přátelé a někteří naopak z mého života zmizeli. Jako například Petr. Petr byl kamarád ze sousedství, měl svou přítelkyni. Byl to rodinný kamarád a s mým manželem si občas zašel na pivo. Staral se o svou nemocnou maminku, která mu po čase zemřela. Když pak přišel o práci ve fabrice, protože jak přibývalo let, nezvládal úkolovou práci, rozhodoval se, co dál. Tehdy Petr přišel s tím, že se rozhodl udělat si pečovatelský kurz a starat se o staré a nemocné lidi.

„To přece není pro chlapa?“ uvažovali jsme svorně já a můj muž.

„Proč ne? V ústavech a domovech důchodců potřebují, aby tam měl někdo sílu. Zvedat ta bezvládná těla není žádná hračka,“ nechal se slyšet Petr.

Věděl, o čem mluví. Jeho maminka byla v závěru života hodně odkázaná na svého syna.

Petr skutečně udělal pečovatelský kurz a po něm ještě jeden, vyšší, aby mohl také píchat injekce a zastávat další práce kolem lidí. Po krátké době nastoupil do ústavu pro seniory a různě nemocné lidi. Byli tam také lidé závislí na alkoholu, kteří nebyli sice nejstarší, ale díky bouřlivému životu svůj samostatný život nezvládali, a psychicky nemocní pacienti. Petr ve své nové práci našel smysl života. Těšilo ho, že může někomu pomáhat.

„Nechceš se někdy stavit a podívat se, jak to tam vypadá?“ nabízel mi, když jsem mu vyprávěla o mamince svého manžela. Byla už stará a bydlela daleko. Ze svého rodného města, kde žila celý život, ovšem nechtěla odejít. A tak se můj muž rozhodoval, jak ji přimět, aby se přestěhovala k nám, nebo zda nebude lepší zajistit jí podobný domov tam, kde žije.

Nakonec jsem do ústavu za Petrem jednoho dne skutečně přišla.

V jednom patře byli staří lidé. Byl to takový domov důchodců. Sledovali televizi, leželi na postelích a odpočívali nebo se procházeli po chodbě a jedna paní dokonce něco pletla na dlouhých jehlicích. V klubovně hráli karty a kostky, bavili se, luštili křížovky a pili kávu či čaj. Pak mě vzal na jiné patro. V něm byli ležící pacienti. Byl to smutný pohled. A jen s velkým váháním mi dal nakouknout na patro s psychicky nemocnými lidmi a alkoholiky. Nebyl to pěkný pohled. Jeden muž se tam stále obnažoval a snažil se močit do květináče v rohu místnosti. Další se chtěl prát. Hodně lidí tam bylo po amputaci nohou.

„Alkohol a nezřízený život si vybraly svou daň,“ řekl Petr a dovedl mě i na ženské oddělení. Ti staří duševně zdraví lidé měli oddělení společné, ale duševně postižení a dementní pacienti byli rozděleni. Nebylo to tam o nic lepší. Pak jsem si všimla staré zanedbané ženy. Kůži na tváři a krku měla vytahanou a nepřirozeně šedivou pleť. Alkoholem propité oči propadlé a prázdné, jako by to byla jen loutka. Jestli kdysi byla pěkná, dnes se to o ní nedalo říct. Měla mateřské znaménko u levého koutku úst, stejné, jako mívala Markéta. Žena ale musela být mnohem starší.

„Petře, nevíš, prosím, kolik má ta ženská roků?“ ukázala jsem na ni.

„Je podobně stará, nebo mladá, jako ty,“ řekl a sledoval ženu. Ta vstala a začala se pomateně smát.

„Taky hodně smutný případ. Alkohol, promiskuita, divoký život,“ řekl. Chtěl mi asi ještě něco říct, ale věděl, že musí udržovat lékařské tajemství a nemůže se bavit o diagnózách svých svěřenců. Já to ani nepotřebovala vědět. Ano, byla to Markéta.

čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete