Moje focení a vzpomínky na něj

Klidně bych mohla napsat, že spát chodím s fotoaparátem. Ne, to malinko přeháním, ale pravdou je, že kamkoli jdu, jedu autem, nesmí mi v kabelce chybět foťák. Když jsem si po zakoupení PC pořídila digi fotoaparát, netušila jsem, co vše s ním jde dělat. Nějaké Makro fotky mě ani nenapadly, ale moje chyba. Nerada pročítám chytré knížečky, ale ke všemu vše dělám pokus, omyl. Já vím, je to zásadní chyba, manžel mi často nadává, vše chceš mít, ale žádný návod si k ničemu nepřečteš.

Moje fotky byly vždy jen tak nějak k použití, že jsem někomu na internetu chtěla něco ukázat, proto také moje začátky byly tady při vkládání fotek tristní. Ale při zakoupení nového fotoaparátu jsem knížečku přečetla pozorně a snažím se, jak nejvíce mohu, aby fotka vypadala slušně. I když často se fotka nevydaří a záběr už nelze znovu nafotit, což mě mrzí, ale i tak ji sem vložím.

To by se asi můj první tchán divil, kdyby viděl, jaké jsou dnes fotoaparáty, to za jeho éry a že to byl jeho veliký koníček, focení a i natáčení filmů na kameru. Dnešní techniky by si opravdu užíval plnými doušky jeho velikého hobby. Jeden zážitek z jeho natáčení filmu s mým synkem. Chodil do školky, bylo mu asi 4-5 let, upřímně, nejsem schopna určit přesný věk. Vymyslel si téma filmu, které když mně převyprávěl, jímala mě hrůza. Syn se měl v 8. patře, kde jsme bydleli nahýbat, a to do poloviny těla z okna za panáčkem, který mu spadl dolů. Spráskla jsem ruce a řekla jsem tchánovi, zda se nezbláznil? Neboj, uklidnil mě, vy ho budete držet za nohy a já si to natočím tak, abyste vy nebyli vidět a i ze zdola pod okny. Neuklidnil mě, ale věřila jsem mu, ale můj strach byl veliký. Co když nám vyklouzne jednomu, či druhému z ruky a otázek jsem měla moc a moc, ale podvolila jsem se a šlo se natáčet. Díky Bohu, vše dopadlo, jak tchán naplánoval, já u toho snad ani nedýchala a při soutěži, která se konala v Trojické ulici, kde měli filmoví amatéři klub, vyhrál 1. cenu.

A to mě právě přivedlo ke vzpomínce, když jsem se přivdala a on mě učil fotografovat a snímky si vyvolávat. Fotek jsem nafotila hodně, ale černobílé. Vždy jsem se nemohla dočkat až zalezu do komory, kterou měl tchán udělanou z místnůstky, která měla původně sloužit na jiné věci, která byla v bytě 3 +1. Většina z vás určitě víte a znáte, že prostor byl malý, ale jemu se tam vešlo věcí a že jich měl hodně a všechny se týkaly focení či filmování. Jenom byla škoda, že už tenkrát nebyly počítače, to bych měla opravdu velké množství fotek uložených, protože pár fotek mi zůstalo, ale většina jich po rozvodu zůstala u tchána doma, včetně filmů. Naskenované fotky už nejsou to, co by mělo být. Zkraje se se mnou nazlobil, protože mi dělalo potíž zaostření a zaměřit vzdálenost foceného objektu, ale naučila jsem se to a dneska si neumím představit něco podobného provozovat. Opravdu pokrok i v tomto oboru pokročil mílovými kroky a dnešní focení je legrácka. Jezdívali jsme spolu a s mými dětmi na různé akce a já fotila vše, co se mi líbilo, mimo dětí.

Často si vzpomenu na zážitek, který mohl dopadnout velice špatně díky mému 5letému synovi. Byli jsme na Rané na kopci nahoře, odkud startovali lidi na rogalech. Synek byl vždy jako u vytržení, chtěl by býval také létat, ale to nebylo proveditelné, ovšem vysvětlete 5letému klukovi, že to nelze, bylo to často složité, až otravné. Mami, vyfoť mně rogala, ano? Jistě Mirečku, postav se sem a na nic nesahej! Ano, maminko. Mirečku, můžeš ještě kousek k rogalu, ale opatrně. Mireček se stoupnul ovšem na část ležícího rogala a to se začalo zvedat. Fotoaparát jsem zahodila a letěla k němu, když už vtom přilítl majitel rogala a kluka držel jednou rukou a druhou přidržoval rogalo. Čekala jsem, že mně majitel vynadá, ale měl pochopení a díky Bohu, vše dopadlo dobře. Záběr se nepovedl, ale tchán mě se synem vyfotil společně těsně u rogala, už jsme nenechali synka samotného, báli jsme se oba dva, jenom synek to nemohl pochopit proč. Vždyť bych, maminko, jenom letěl, jako ti pánové tady, zněla jeho odpověď na naše NE. Vše, co si nafotím, po vložení do počítače si ve Photo Filtre každou fotku projdu a ukládám na každý den do složek, aby se mi sem fotky lépe vkládaly. Občas mám pocit, že jsem doslova focení propadla a mohu říci, že se stalo focení mým dalším koníčkem, mimo pletení a ručních prací. Jak chodím po vesnici a fotím, tak se mi často stane, že už na mě lidi volají, abych si k nim šla něco nafotit, hlavně kytičky. Oni se rádi pochlubí svými krásami na zahradě a já mám nové fotky a ještě si popovídám s doposud neznámými lidmi, kteří obdivují můj koníček.

Zřejmě jsem sama tady na vesnici, kdo se focením zabývá. Dokonce to došlo tak daleko, že už i můj manžel, nejen že na mě často z venku volá, Věrko, honem, vezmi si foťák, je tu krásný záběr, ale i sám si vezme foťák a fotí. Upřímně, plno fotek musím vyhodit, jsou na nic. Buď jsou neostré a nebo moc z dálky. Na jeho otázku, jak to nafotil, raději mlčím a říkám, jde to. Občas z jeho fotek něco vyberu k použití. A když mu řeknu pravdu, už by focení vzdal, ale mám v plánu od jara, že ho začnu učit, pokud bude chtít. Posílám pár fotek z mého mládí, které jsem nejen sama nafotila, ale i vyvolala.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10