Moje hubnutí

Nikdy jsem nebyla štíhlá, vždy jsem se řadila do skupiny „boubelka“ už od dětství. Zná to možná většina žen - zamilujete se, pak začnete žít s partnerem a když je Vám dobře a partnerství je v klidu, člověk jí a je mu dobře. Já jsem to měla taky. Našla jsem si muže, do kterého jsem se zamilovala až po uši. Bydleli jsme si v klidu v podnájmu v malé garsonce, postupně přikoupili pejska a já na sobě začala pozorovat, že se trošku zakulacuji.

Možná i proto, že mě sem tam drahý plácnul po zadečku a okomentoval, že bychom  měli se sebou něco dělat, že se zakulacujeme oba. Zlom nastal tehdy, kdy jsem spadla v práci ze schodů a strávila na nemocenské dlooouhých 7 měsíců. Za tu dobu moje váha stoupla na úžasných 112 kg. A tím začaly i problémy ve vztahu, přítel se mi začal vyhýbat, chodil častěji na pivo, říkal mi s láskou, že se sebou mám něco dělat… - a já prostě nic. Stále jsem si myslela, že je všechno úžasné a v naprostém pořádku.

Roku 2007 jsme si začali vybavovat hypotéku a koupili si malý domeček. Všechno bylo fajn, zařizovali jsme si domeček, nemysleli na nic jiného než na práci kolem domečku. Když všechen ten spěch kolem domečku ustal, začaly se zase objevovat problémy ve vztahu – stále dokola 3 roky – pokusy hubnout a pak se všechna kila vracela zpět jako bumerang. Nastal rok 2010 – leden a já přišla domů jako obvykle. Na stole zapípal mobil a mně přišla SMS od kamarádky, že se dozvěděla, že můj přítel na firemní oslavě flirtoval s mladou sekretářkou. Vešla do mě všechna zlost světa, vyhrkla jsem na něho, co to má znamenat.

Po vysvětlení, že se na něho celý večer lepila, sedala mu na klín a že by s ní nikdy nic neměl, jsem se uklidnila až do doby, než z něho vyhrklo: „Se divíš, že jsem si chtěl zvednout sebevědomí, nikdy bych tě nepodvedl, miluji tě, ale už mě nepřitahuješ.“ Nevěřila jsem vlastním uším, chlap, kterého z celého srdce miluji, řekl, že ho nepřitahuji? Stále dokola jsem tomu nemohla uvěřit, než jsem se nahá postavila před zrcadlo – taky jsem nemohla uvěřit. Kde je ta „celkem“ pohledná holka, co si držela 80 kg a byla se sebou spokojena?

Vešla do mě všechna zlost světa – zlost na sebe, co jsem se sebou dokázala za těch 5 let. Vstoupila jsem si do svědomí a od toho dne jsem si řekla DOST. Do počítače jsem si vytvořila tabulku, kde jsem si napsala datumy vážení – každý pátek. Můj cíl byl 0,5 kg týdně. Na internetu jsem si našla přehled vyváženého denního jídla a různé tabulky na výpočet kJ. Můj denní příděl se pohyboval kolem 5000 kJ denně. Koupila jsem si kolo, permanentku do bazénu a na cvičení zumby a začala jsem svůj boj.

Byl to boj, opravdový boj s mým sebevědomím a neustálým odříkáváním něčeho – 2x týdně zumba, 2x týdně kolo, všude pěšky, změna stravy... Kilečka šla dolů nad moje očekávání – někdy i 1 kg týdně. Pak se váha na měsíc zastavila a já musela bojovat o každý gram, který jsem dala dolů. Lidi kolem mě se za mnou otáčeli a ptali se, co se sebou dělám, že mi to tak hrozně moc sluší. Chtěla jsem každému dokázat, že to jde a že to zvládnu.

Dnes je už všechno jinak. Mám muže, který mi každý den píše x SMS, jak moc je rád, že mě má a že mě miluje. Je to hlavně kvůli tomu, že se mi za ten rok, co jsem začala hubnout, podařilo shodit 37 kg a je ze mě zcela jiný člověk. Člověk, který si váží sám sebe a je se sebou spokojen. Sice mám po Vánocích nahoře 2 kg, ale mně to vůbec nevadí, vím, že jsem celý rok makala a potila krev a přes Vánoce jsem si chtěla dát oddych. Teď od ledna začínám druhou etapu a snad se mi podaří shodit ještě dalších vysněných 10 kg.