Moje operace štítné žlázy

Před pár dny jsem prodělala svoji první plánovanou operaci štítné žlázy. Stále jsem na internetu pročítala diskuze, články a komentáře a snažila se získat co nejvíce informací a přesvědčila tak sama sebe, že to zvládnu. Velmi jsem se toho bála, a jelikož jsem to zvládla i já, ráda bych se podělila o své zkušenosti se čtenářkami, které třeba tato operace také čeká.

 

Jak to celé začalo

Začalo to svíravým pocitem na krku a obtížemi s polykáním. Tedy…ono už to muselo dlouho gradovat, ale až tehdy mě zalarmovaly tyto symptomy, které mě dovedly až na endokrinologii, kde mi udělali odběry a ultrazvuk krku. Z krve vyšel vysoký hormon štítné žlázy, značící její pokulhávající funkci a ultrazvuk osvětlil proč. Oba dva laloky byly přestavěny v uzly do velikosti 8 mm. Dostala jsem tedy léky na štítnou žlázu a předpis pravidelných kontrol. 

Za pár měsíců jsem otěhotněla a léky mi navýšili, vše bylo stejné. Po porodu a šestinedělí se však uzly zdvojnásobily. Tušila jsem to. Vnitřně jsem cítila, že tam není něco v pořádku.  Následovala punkce. Nebolelo to, bylo to jen trochu nepříjemné, jako když Vám prostě píchají jehlou do krku. Nejhorší bylo 14 dní čekat na výsledky. Plna naděje a víry, že vše bude dobré, jsem si volala na výsledky. Nebyly dobré. Nebo ano? Doktorka mi sdělila „nález nejasného významu“ a doporučila mi operaci. Neuměla jsem si to vůbec přebrat. Mám rakovinu, nebo ne? Je to dobré a jenom to špatně píchli, nebo co se to děje? Jako opařená jsem si od doktorky vzala soubor zpráv a vykoktala výběr nemocnice k operaci a pořád ještě nevěděla, co se děje.                                                                                                          

Za pár dní jsem se objednala do zvolené nemocnice. Tam si lékař zprávu přečetl, podíval se mi do krku a řekl mi, že první volný termín k operaci mají za 5 měsíců. „Tak ono je to tak…“ pomyslela jsem si. Doufala jsem, že mi doktor bude operaci vymlouvat a místo toho jsem odcházela s hromadou papírů s informacemi k operaci, které jsem ihned po návratu domů na několik měsíců odložila.

Jsem člověk činů a čekání nenávidím. Bylo přede mnou celé léto a TO nade mnou neustále viselo jako bouřkový mrak. Kdykoliv jsem na to pomyslela, psychicky mě to naprosto vydeptalo. Dcerka rostla před očima a já dostávala čím dál tím větší strach…

 

Týden před operací

O několik měsíců později jsem vytáhla onen štos papírů a přečetla si, co mám vlastně kdy dělat. Mimo jiné jsem si přečetla i všechny informované souhlasy a poučení o operaci, ze kterých se mi značně přitížilo. Přečetla jsem si, jaké mohou nastat kombinace, podepsala jsem, že jsem srozuměna s tím, že mohu dostat infikovanou krevní konzervu a bylo rázem po náladě.

Byly necelé 2 týdny do data operace. Musela jsem zajít k obvodní lékařce a obstarat si takzvaná předoperační vyšetření – odběry krve (celkem mi brali 4 ampule), EKG a prohlídku. Vše dopadlo dobře, až na mé klasické dlouholeté potíže – nízké krevní barvivo a vyšší tlak. O pár dní později jsem si zašla pro výsledky a šla na povinnou kontrolu „týden před“ do nemocnice. Čekala jsem před ambulancí, která se nacházela přímo vedle operačního sálu ORL. Ze sálu zrovna vezli nějakého pána. Byl ještě v narkóze a měl takový ten přenosný monitor životních funkcí. Rázem se mi přitížilo. Se svojí velkou představivostí jsem si tam představila sebe. Po klasické kontrole „kuk do krku“ a instrukcích, co všechno nemůžu, jsem zase mířila domů. Nesmím žádné léky na ředění krve, nesmím mít rýmu, jakýkoliv zánět, ani opar… a musím přijít za 6 dní na administrativní příjem.

 

Administrativní příjem – aneb den před operací

Ten den byl pro mě nejhorší. Již ráno jsem musela absolvovat takzvaný administrativní příjem. Nejprve ambulance, potom příjem v kartotéce, pak lůžková část, kde jsem musela čekat nejprve na sestru, pak na doktorku a nakonec na anesteziologa. Všem jsem odpovídala na stále stejné otázky a nechápala onen systém a celý proces, k čemu je to dobré, nejdůležitější byl pro mě anesteziolog. Anestezie jsem se hodně bála. Nikdy jsem nic podobného nezažila a měla načteno spoustu negativních zkušeností, tak to pro mě byla jedna velká neznámá a hrůza v jednom. Vysvětlil mi, že se není čeho bát, že nejprve dostanu anestetikum do žíly, po kterém usnu a pak teprve plynovou masku, že automaticky dostanu léky proti zvracení a probudí mě rovnou na sále.

Jak jsem tak čekala na chodbě lůžkové části, sepisovala informace se sestrou v prázdném nemocničním pokoji… dolehlo to na mě naplno. Jako bych se pomalu nořila do toho prostředí, které se stalo ne jen představou, ale hmotným faktem, s lidmi se skutečnými tvářemi. Po tomto administrativním příjmu jsem se vracela ještě domů a nastupovala až druhý den v 6:30 ráno. Jak jsem dojela domů, nebudu Vám lhát, celé odpoledne jsem proplakala. Bála jsem se. Moje 16měsíční dcera na mě byla naprosto odkázána, já měla strach, že se něco pokazí a já se už nevrátím. Byla jsem naprosto vyčerpaná jak psychicky, tak i fyzicky, protože jsem již několik nocí nedokázala pořádně spát. Moje tělo se neustále snažilo vymýšlet důvody, proč tam nejít. Pokoušela se o mě rýma, záněty nejrůznějších míst i povah, zalehlo mi na 2 dny ucho a nakonec mi celý den i noc před operací cukalo neustále koleno. Nepolevila jsem.

 

Den operace aneb je to tady

Trochu jsem spala, ale jen díky bylinnému čaji. Ráno v 5:00 jsem se probudila překvapivě odevzdaná a o poznání klidnější, než předchozí den. Bylo to nezvratné, smířila jsem se s tím. V 5:30 jsme vyráželi, do nemocnice mě odvezl manžel. Po nějaké době mě sestra dovedla na pokoj, kde jsem se měla převléci do klasického „anděla“ a stahovacích punčoch (jako prevence sraženin v nohách). Manžel tam se mnou byl ještě asi hodinu a pak odjel. Zůstala jsem sama, na pokoji se mnou byla jen další prázdná postel. Nikdo mi nebyl schopen říci, v kolik hodin půjdu na řadu, jen jsem věděla, že půl hodinky před operací mi přijde sestra píchnout injekci na ředění krve. Odhadovala jsem, že půjdu v na řadu kolem 11. hodiny. Bylo 9:00 a dostala jsem onu injekci. Už je to skoro tady. O chvíli později přišla moc milá sanitářka. Vlezla jsem si na vozík, ona mě přikryla a jely jsme. 

Jely jsme výtahem, chodbou bez lidí, kde jsem zírala na zářivky na stropě. Pak jsme jely ambulantní částí plnou lidí… Nebylo mi trapně. I když jsem byla teď já ten „exot, co straší lidi“. Necítila jsem se trapně, jen jsem sledovala ty zářivky na stropě. S každou další jsme byly blíže sálu. Vjely jsme do velké místnosti, já přelezla na pojízdné křeslo. Chvíli jsem v něm seděla a měla šanci sledovat okolí. Kousek ode mne budili z narkózy pána, se kterým jsem se znala od vidění. Zahlídla jsem operatéra v legrační igelitové čepičce a spoustu dalších lidí okolo. Někdo mě dovezl k operačnímu stolu. Bála jsem se, že budu celou dobu nahá, ale naštěstí mě hned po ulehnutí zakryli mým „starým dobrým andělem“. Ležela jsem na lůžku, bylo překvapivě úzké, musela jsem si trochu přilehnout ruce, aby mi nepadaly dolů. Sestra mě přepásala pásy a snažila se mě rozptýlit, ale moc jsem ji nevnímala a zírala na zářiče nade mnou. Píchla mi kanylu, což zabolelo a já se snažila vnímat okolí. Za mojí hlavou stála nějaká žena (asi anestezioložka) a řekla mi: „Tak dobrou noc.“ Pomyslela jsem si, co to je za blábol, mně se přeci ale vůbec spát nechce... A víc o sobě na 2 hodiny nevím.

 

Mám to za sebou aneb první pocity

Budili mě prý už na sále. Nepamatuju si zhola nic. Asi jsem tam otevřela oči a možná něco zamumlala, snad jsem tam nikomu neslíbila manželství, protože ze sálu po operaci ani z cesty na pokoj si nepamatuji vůbec nic. První záblesk, kdy jsem otevřela rozkapané oči a viděla značně rozmazaně, byl z mého pokoje. Uvědomila jsem si poměrně rychle, kde jsem a co se stalo, žádné zmatení se nekonalo. Po chvíli mě připojili na monitor a kyslík, protože jsem nebyla na JIP a stále se mě chodil někdo ptát, jestli je vše OK. V rámci možností bylo. Sice mě pekelně bolelo polykání a byla jsem unavená, tak jsem vždy na pár minut usnula, než zase někdo přišel, ale byla jsem ráda, že jsem se vůbec probrala. Zkusila jsem si nechat dát infuzi na bolest, ale na poškrábaný krk to příliš nezabíralo. Po dvou hodinách mě odpojili z monitorů a já napsala manželovi SMS ve znění „bolí, žiju“. Potom jsem se už mohla napít. No, bylo to, jako bych měla angínu, s čímž jsem počítala. Hlas také za moc nestál, chraptěla jsem a odkašlávala.

No a pak už byl čas vstávat z postele. Jelikož jsem k mé radosti neměla cévku, byl čas jít navštívit onu místnost. Nijak jsem se nemotala, jen mě to vyčerpalo jako celodenní pochod. O to více mě překvapilo, když v půl šesté večer přišla teplá večeře – omáčka s bramborovou kaší. Já, poměrně jedlík, jsem byla už tak hladová, jak jsem musela být dlouho lačná, tak jsem to slupla jak slon malinu. Ano, polykání bolelo jako čert, ale to mě nezastavilo. Sestry byly nadšené, jak jsem to zbaštila a já si řekla, že jim budu dělat radost asi často. Pak už jsem jen párkrát vstala. Poslouchala televizi a snažila se hodně pít, abych naředila hlen v krku. V devět večer jsem si řekla o lék na spaní, protože na jiných místech hůře spím a do půl hodiny jsem usnula na celou noc.

 

Druhý den a zbytek pobytu v nemocnici

Druhý den byl budíček v 6:15. Polospící mi změřili tlak, teplotu, udělali odběry krve a vše zapsali do formulářů. Chodit a vstávat šlo vcelku dobře, tak jsem se dala v koupelně trochu dohromady a už byla snídaně – jakoby mi chtěli udělat radost, byla bábovka. K mému překvapení mi kromě bábovky naservírovali i spoluleźící paní do pokoje. Zdála se mi docela milá a tak jsem byla asi i ráda. Pak byl čas na vizitu. Lékař se mi podíval do krku a řekl mi to, čeho jsem se tak bála – že mi klesl vápník. Moc dobře jsem věděla, že to znamená prodloužený pobyt v nemocnici. Byla jsem z toho trochu rozladěná, ale co se dalo dělat. Celý den jsem byla ještě stále unavená a pospávala jsem. Snažila jsem se hodně pít a brát léky, které jsem dostala – šumivý vápník a lék na vstřebávání vitamínů a doufala jsem, že to zabere.

V pátek ráno odešla moje spolubydlící a přišla jiná. Nebyla již tak sympatická, ale konec konců tohle není rekreace a seznamka. Polykání už tak moc nebolelo, začala jsem více odkašlávat a tak jsem pokračovala ve vydatném pitném režimu. Následovala další vizita. Vápník nestoupl, ale ani neklesl. Paní doktorka se mi moc omlouvala, že mě ještě nemůže pustit domů. Byla jsem těsně pod spodní hranicí, která byla 2.0 a já jsem se „pyšnila“ hodnotou 1,99. Začala jsem být bezradná, zklamaná a hlavně šíleně otlačená, přeleželá. Nesvědčilo mi stálé ležení a tak jsem se snažila co nejvíce chodit. Bolely mě nohy, pocukávaly mi svaly, připisovala jsem to poklesu vápníku. Stále se mě ptali, jestli necítím brnění na obličeji, nebo v rukách, ale to jsem nepociťovala.                                      Z domova mi přinesli velkou zásobu mléčných výrobků, které jsem do sebe s vervou cpala v domnění, že vápníku pomohu, ale potom jsem se dozvěděla, že se jedná o jiný typ vápníku, který musí produkovat moje příštítná tělíska, která se zatím asi vlivem otoku nerozběhla. Snažila jsem se chodit, přecházela jsem po pokoji jako hladový tygr v kleci a velmi se mi stýskalo po dceři. Tolik jsem se snažila být silná. Vše se dobře hojilo a kazí mi to nějaká 0,1 vápníku. Snažila jsem se vnitřní silou nastartovat ona tělíska. Tolik jsem chtěla domů k dceři a byla jsem tak bezmocná, že s tím nedokážu nic dělat. Modlila jsem se, aby hladina ještě dále neklesala a byla přesvědčena o tom, že zítra prostě jdu domů a hotovo...

Na sobotu jsem skoro nespala. Byla jsem velmi nervózní z ranních odběrů a navíc moje nová spolubydlící neskutečně chrápala. Jestli jsem naspala dohromady tak 3 hodiny, je to moc. Kýžené odběry byly tady. Tak, vycucnuto a teď mohu jen čekat do vizity. Ta byla ten den později, byl víkend. Před devátou mě konečně zavolali, že mám jít. Nabrala jsem s sebou veškeré talismany a šla. Lékařka mi dlouho koukala do krku na hlasivky, udělali mi převaz, vyndali Radonův drén, což tedy nebolelo, ale bylo to nepříjemné. No a pak mi lékařka řekla, že hladina vápníku je stále stejná a že by si mě tu ještě nechala. V tu ránu to bylo, jak kdyby mě opařili, vidina dcery se opět vzdalovala.  Moc jsem ji „prosila, přemlouvala sladce, by mě na čas kratičký dovolila k mé dcerce…“ a přesvědčovala ji, že vápník mohu pít doma. Samozřejmě jsem si vyslechla, jaké mohu mít potíže s brněním, dýcháním apod., když mi hladina klesne, ale myslím, že pochopila, že nemá cenu mě přesvědčovat. A nakonec se mi to povedlo, šla jsem domů!

 

Doma a dále

Přesto, že jsem se vezla autem a šla jen malý kousek, cesta byla namáhavá. Doma jsem padla a odpočívala a byla ráda, že jsem to celé zvládla. Krk tlačil, polykání stále pobolívalo, ale byla jsem doma a to pro mě byl velký balzám na duši. Ano, stále jsem se bála, jak se s vápníkem popasuju a pravidelně brala předepsané léky, ale nepociťovala jsem žádné zhoršení.

První dny jsem byla jako praštěná pytlem. Měla jsem zakázáno dceru zvedat a nosit, tak převážná péče o ni připadla manželovi, který na ni dostal ošetřování. Každý den jsem potřebovala spát míň a míň a pomalu se zařazovala do běžného chodu domácnosti.

Dnes jsem 10 dní po operaci. Mám čerstvě vyndané stehy, jizvu na krku asi 5 cm a po včerejší kontrole mám i dobré zprávy – vápník vzrůstá, momentálně je na 2,25 a co je  hlavní - histologie odebrané štítné žlázy dopadla dobře! Bylo tam sice něco malého, nějaký malý mikro neaktivní tumor, ale opravdu jen malý a je pryč. 

Jsem ráda, že jsem na operaci šla. Ano, budu doživotně brát syntetické hormony štítné žlázy, ale kdo ví, co by se za pár měsíců z toho mini tumoru vyklubalo a já bych si pak „rvala vlasy“, že jsem na operaci nešla dříve, dokud byl ještě čas. Do poslední chvíle jsem operaci vnímala tak, že mi nic není, nic mě nebolí a v podstatě mě po operaci začne vše bolet a ne že mi pomůže, ale dnes vím, že je to hloupost a musím být vděčná, že se vše podchytilo včas a já jsem kromě těch pár dnů v nemocnici, budu moci s dcerou trávit ještě tisíce společných krásných dnů.