Můj první (a i poslední) pochod na běžkách

Když jsem pracovala v Liptovskom Mikuláši (měla jsem tehdy 37 let),  přišli jednou naši odboroví funkcionáři s návrhem, abychom šli náš podnik  reprezentovat na lyžařský pochod Po stopách SNP s tím, že nám ROH zakoupí lyže, hůlky a boty. Byli jsme celkem dobrá parta, tak jsme se  dohodli, že na ten pochod půjdeme, hned jsme se i přihlásili a to i  navzdory tomu, že někteří z nás neměli s běžkami žádné zkušenosti. 

Nahlásili jsme teda velikost bot a ostatní potřebné údaje a už jsme se
těšili, jak si užijeme sobotní lyžovačku. Po příchodu domů jsem tuto "novinku" oznámila mému manželovi. Myslím, že jsem ho pořádně překvapila. Jen se mě zeptal, jestli jsem už někdy byla  na běžkách (dobře věděl, že ne) a jestlipak vím, co to obnáší. Obhajovala jsem  se tím, že na sjezdovkách lyžovat umím (nebyla jsem sice žádný  přeborník, ale zatím jsem zvládla všechny sjezdovky, i když musím  přiznat, že některé s velkým respektem), že půjdeme na tu nejkratší  trať, což bylo 10 kilometrů (byla ještě 15 a 20km trať), že nás je víc
začátečníků, máme na těch 10 kilometrů celé dopoledne a zkrátka a dobře,
když už jsem se jednou přihlásila,  nemíním ze sebe dělat zbabělce, půjdu a hotovo.


Když viděl, že jsem pevně rozhodnutá, tak mi pověděl, že on by šel taky rád a že se mám v práci zeptat, zda by mu nepůjčili výstroj, protože my jsme žádnou neměli. Už jsem psala, že jsme byli dobrý kolektiv a znali jsme se celé rodiny, tak proti tomu nikdo nic neměl a výstroj mu půjčili.

Konečně nastal náš den D. Ráno jsme se vyzbrojení lyžemi, hůlkami,  boty a batohy, ve kterých nechybělo náhradní oblečení, jídlo,  pití (samozřejmě i nějaký ten "doping" v podobě placatice) sešli před  vrátnicí závodu, kde nás už čekal autobus. Cesta do Pribyliny uběhla  rychle a už jsme stáli na startu, kde nám rozdali startovní čísla a  seznámili nás s průběhem pochodu. A potom to začalo. Hned za startem  byl celkem slušný výstup, který jsem zvládla výborně, což posilnilo  moje přesvědčení, že to bude brnkačka. Za ním byl dost dlouhý úsek dolů  kopcem a to mi též šlo poměrně dobře, až na jednu zatáčku, kterou jsem nestihla vybrat a spadla jsem. Nic se mi nestalo a tak jsem pokračovala dál. Šlo nám to každému jinak, tak jsme se dohodli, že na sebe vždy po  nějakém úseku všichni počkáme a tak čekali i na mě. Při té
příležitosti jsme si udělali malé občerstvení, samozřejmě i s menším  dopingem.

Byla jsem nadšená, šlo to líp, než jsem doufala, netušíc, co mě ještě čeká a co mělo  přijít za pár minut. Měli jsme projít po velké rovince, na které byly
dopředu připravené běžecké stopy, ve kterých jsme měli jít. A to byl můj
problém. Ať jsem se  snažila jak jsem chtěla, měla jsem pocit, že stojím na
místě. Všichni z naší party mě už dávno předběhli, zůstal se mnou jen  manžel, kterému to šlo na rozdíl ode mě velmi dobře i po rovince a
ze začátku mi trpělivě vysvětloval, co mám dělat. Jenže mně to nešlo,
dobíhali nás další lyžaři a křičeli:"stopa, stopa", což pro pomalejší  lyžaře znamená, že mají uvolnit stopu těm rychlejším. Jenže to se lehko  řekne, než udělá. Po pár vydřených metrech!!! začala docházet  trpělivost i manželovi, pohádali jsme se a já jsem mu řekla, že na mě  nemusí čekat, však se neztratím, načež on skutečně odešel. Vyřešila jsem to tak, že jsem si odepnula lyže, dala jsem si je na ramena a pokračovala jsem "pěšky" vedle stopy. Po určitém úseku se zas šlo do  kopce a z kopce, v tu chvíli jsem se "obula" a dokonce jsem začala naši skupinku  dohánět, protože v těchto úsecích mi to šlo dobře.

A tak jak se terén střídal, a jak jsem šla jednou na lyžích, jednou pěšky,  bylo to značně únavné a  já jsem to pomalu přestávala zvládat. Manžel na mě naléhal, abych šla ve stopě,  ale já jsem odmítla a na otázku, co teda chci dělat, jsem prohlásila: "Já  si tu sednu a budu plakat". To ho rozzlobilo, řekl, abych si tedy dělala, co chci a odešel. To už jsem věděla, že sednout si a plakat mi nepomůže  a tak jsem zas pěšákovala. Obíhalo mě moc lidí, někteří z nich mě oslovili, dokonce se ptali, jestli jsem v pořádku a když jsem jim řekla, že  ano, pokračovali dál. Po chvíli mě ale předběhl chlapec, mohl mít  tak 12-13 let a ten na mě zakřičel: "Paní, dobře se vám lyžuje takto  bez lyží?" No to mě teda tak nahněvalo, že kdyby šel v té samé stopě při mně, asi by byl
dostal hůlkou. Ale vyprovokoval mě. Řekla jsem si, že když to dokáže takový, s prominutím mrňous, dokážu to i já. Obula jsem lyže, vstoupila do stopy a najednou jsem nějakým zázrakem začala celkem dobře postupovat. Za nejbližší zatáčkou mě čekal manžel, kterému to svědomí  nedovolilo nechat mě na trati a když mi řekl, že nás čeká už jen jedna  menší rovinka, potom krátký sjezd a jsme v cíli, jakoby mi nalil do žil  energii. Bez nejmenšího zaváhání jsem vybrala zatáčku, trefila jsem se  na úzký most přes potok a v cílové rovince jsem ho dokonce předběhla.

Přišla jsem sice skoro poslední a naše parta už dávno seděla v hospůdce,
stihla jsem ještě před odjezdem autobusu vypít čaj s rumem, ale byla jsem
šťastná, že se mi (ani nikomu z naší party) nic nestalo a všichni jsme
zdárně došli do cíle.  Až po letech se manžel přiznal, že ho ten pochod vůbec nelákal a šel  jen kvůli mně, ale na rozdíl ode mě se mu to velmi zalíbilo. A tak mu  na nejbližší Vánoce Ježíšek přinesl běžky, hůlky i boty a  od té doby se každý rok zúčastnil aspoň jednoho pochodu a po čase zvládl  i 20kilometrovou trasu. Já jsem zůstala věrná sjezdovkám a na běžky jsem  byla ochotná jít jen kousek za sídliště, ačkoli jsem se to nakonec celkem  dobře naučila.