Můj životní příběh

Byla jsem mladá a hloupá, 20letá dáma, která nevěděla, kam dřív skočit… Nemohla jsem se rozhodnout, zda jít po střední škole na vysokou, nebo si najít nějakou práci a konečně se nestarat, kde člověk sežene peníze… Nakonec po pětihodinové přednášce od rodičů jsem se rozhodla dát si přihlášku na vysokou školu a chtěla jsem pořádně vysoko – na právnickou školu...

Přešly 4 měsíce a já si balila kufry... Nevím, jak se mi to povedlo, prostě mě vzali a já měla smíšené pocity, jestli to zvládnu – měla jsem krátkodobou paměť, dějepis mi moc nešel, vůbec jsem netušila, jak to zvládnu… Cítila jsem se jako z filmu Pravá blondýnka 2 – každý mě tam ignoroval, každý po mně pokukoval, a k tomu jsem ještě byla blondýnka… Život je někdy boj.

První hodina dějepisu. Doběhla jsem do posluchárny jako poslední. Měla jsem celé zpocené čelo od toho, jak jsem z internátu běhala až ke škole, kde jsem byla poprvé a zabloudila jsem… Ale ten profesor, to byl fakt kus, to jsem si všimla, už jak jsem vběhla do třídy a ta celá zmlkla! Blond vlasy, knírek, vysoký – „tak si určitě představuji svého budoucího muže“, ale to byly jenom mé zbožné myšlenky. Samozřejmě pan profesor nezapomněl dodat krásnou poznámku: „Fakulta tělocviku je hned vedle, slečno blondýnko.“ Tak to neměl říkat, byla jsem z toho celá rozhozená, hlavně když se půlka sálu smála. Vždy si v duchu říkám: „Bude i hůř,“ a i bylo. Pan profesor si chtěl o nás udělat nějaký přehled, co víme a co ne, tak se začal ptát. Samozřejmě každá druhá otázka směrovala ke mně a já samozřejmě nevěděla. Měla jsem okno.

A tak šla hodina za hodinou, test za testem, a já to začala postupně zvládat. Sice mi vadilo, že si každou hodinu alespoň jednou neodpustil slovní spojení „slečno blondýnko“, ale i tak mi přišel docela fajn. Dokonce se na mě jednou usmál, už to byl úspěch.

Po jednom vyčerpávajícím dni jsem šla do pizzerky, měla jít i kamarádka, ale bohužel, její láska ji zavolala do kina. Co bych já dala za to, kdybych měla někoho, kdo by mě miloval a pozval někam. Objednala jsem si pizzu a čekala, koukajíc skrz prosklené okno na zapadající sluníčko. Někdo zaťukal na okno pizzerie, skoro jsem skočila ze židle, jak jsem byla zamyšlená. „To mě podrž, pán profesórek,“ řekla jsem si a zakývala, myslela jsem si, že půjde dál. Ale ne, vešel dovnitř a pozdravil mě. Bylo to trapné mlčení, tak jsem se ho zeptala, jestli nechce pizzu. Než jsem to dořekla, tak už seděl na židli a nějakou si hledal.

Nesmělým úsměvem se snažil navázat komunikaci a dařilo se mu. Nějak ze mě dostal i věci, které jsem ještě nikomu neřekla. Byl milý, chápavý a měl božský úsměv. Když jsem se koukla ven, byla už málem noc. Omluvila jsem se a on mě doprovodil až k internátu a pozval mě nesměle k sobě. Rázně jsem odmítla a bylo mi pořádně trapně. Nemám zapotřebí, aby si celý internát šeptal, že mám protekci a něco s profesorem. Otočila jsem se a utekla do dveří internátu. O týden na to jsme se střetli ve městě, pozval mě na kafe a omluvil se za tu nevhodnou nabídku. V tu chvíli jsem se cítila jako v ráji – dával mi najevo, že mě má rád a že se mu líbím… Bylo to ale těžké, skrývat to, co k sobě cítíme.

Začali jsme spolu chodit a samozřejmě, jak to už bývá, viděla nás jedna holka, pak druhá a pak o tom mluvila už celá škola. Z každého testu, z kterého jsem dostala jedničku, jsem byla obviňovaná, že to mám za protekci. Z každé strany a z každého rohu jsem slýchávala obludné obviňování a lži o nás – jednou to bylo, že čekám dítě, jednou, že jsme se rozešli, jednou, že mě zbil… Už to takhle dál nešlo.

Nechtěla jsem Markovi dělat problémy a tak jsem se dala přeřadit na jinou školu. Nepotřebovala jsem poslouchat každý den, že mám protekci a jedničky jenom kvůli tomu, že chodím s profesorem. S Markem jsme stále spolu chodili, jeden víkend on u mě a jeden já u něho, bylo nám spolu fajn. Roku 2006 jsem dostudovala právnickou fakultu s vyznamenáním a byla jsem na sebe hrdá, že jsem dokázala, že nepotřebuju protekci na to, abych byla dobrá. Teď je rok 2008 a my jsme s Markem spolu 7 let, máme nádhernou 8měsíční dcerku Sáru a je nám fajn. Já dělám v advokátní kanceláři a Marko stále učí na té škole, kde jsem prožila těžkou zkoušku naší lásky…