Nález pro zasmání

Své zaměstnání mám ráda. Není to zrovna lehká práce, ale všude se dá nalézt i to krásné. I u nás střídají těžší práci chvíle odpočinku a dá se říct, že i my máme své „zašívárny“.  Pracujeme ve dvou patrech. V přízemí se opravdu nezastavíme. Je tu ale také druhé patro, kde se chodí kontrolovat činnost přístrojů a…zašívat. Zatímco přízemí je volně přístupné i ostatním zaměstnancům firmy, do druhého patra má přístup jen úzká skupinka nás, pracovníků výstupní kontroly. Sem chodí kuřačky tajně kouřit, nadšené milovnice knih číst a jedna ze zaměstnankyň tu upletla už nejeden svetřík, čepičku nebo papučky pro svou malou dcerku.

Ve skutečnosti si ale vždy uděláme svou práci a nejsou na nás stížnosti. Využíváme jen skutečnosti, že firma nemá kamery a nejsme sledováni na každém kroku.

Jednou jsem šla s kolegyní z práce. Zkracovaly jsme si cestu k autobusovým zastávkám přes vysokou trávu. Málem jsem šlápla na ceduli, která se v trávě válela. Naše firma není příliš bohatá. Často si nosíme různé pomůcky k práci, např. izolepu a propisky, z domova. V práci se nám ale hodí různé kartony, krabičky, dřevěné lišty a další drobnosti, které potřebujeme k uspořádání pomůcek, označení atd. Cedule by se nám jistě také hodila.

„Hele,“ ukázala jsem kolegyni.

„Ber ji!“ vybafla. A už začala spřádat plány, jak z cedule uděláme třeba předěly do kartotéky, nebo tabuli na nástěnku k zaznamenávání limitních hodnot našeho měření.

Ceduli jsem popadla a uložila do igelitky.

Doma jsem vůbec neměla čas se ceduli věnovat, protože jsem z odpolední šla rovnou na ranní směnu. Uložila jsem igelitku do botníku, protože cedule uvnitř byla špinavá, a ráno jsem ji vzala s sebou do práce. Až tam jsem se dala do drhnutí cedule. Kolegyně zvědavě pozorovala, jak mi jde práce od ruky, a najednou vyprskla smíchy.

Otočila jsem ceduli. Stál na ní nápis: „MONITOROVÁNO KAMEROVÝM SYSTÉMEM“.

„Co s ní, když je takto popsaná?“ ptala jsem se kolegyně.

„Právě proto, že je tak popsaná. Napadlo mě, jak toho využít.“

„Ty myslíš pověsit ji někam a nikomu o tom neříkat?“ napadlo mě najednou.

Kolegyně přikývla.

Nejdřív jsme ceduli pověsily na toalety. Tam totiž chodí ostatní zaměstnanci, nikoli však my od kontroly, tajně kouřit. V naší firmě je všude zákaz kouření, a tak si kuřáci našli místečka, kde se dá zákaz nepozorovaně obejít. Reakce na sebe nedala dlouho čekat.

Přiletěla za námi během pár minut naše kolegyně z jiného oddělení, samozřejmě kuřačka.

„Holky, už jste byly na záchodě?“ ptala se.

„Ne, proč?“ snažily jsme se nedat na sobě nic znát.

„No tak to tam rychle běžte. Oni nás tam natáčejí!“ Její vyplašený výraz mluvil za vše.

To už ale klepala na dveře jiná zaměstnankyně.

Spustila zhurta: „To nesmí! Já vím, že to nesmí. Má sestra pracuje v právní kanceláři, a když jsem jí řekla, že nám dali kamery na záchod, oznámila mi, že je to protiprávní. Já to tak nenechám.“ Vyhrožovala a nervózně mačkala krabičku cigaret, z které si chtěla jednu na záchodě zapálit. V rozčilení jí vypadl zapalovač na zem.

Dopadlo to až tak, že zaměstnanci volali do kanceláře vedoucí, aby zjistili, proč jsou na toaletách instalovány kamery. Ten den se nikdo na záchodě nezdržel víc, než pár minut.

„Musíme tu ceduli dát jinam,“ řekla jsem kolegyni spolupachatelce druhý den.

„Ale kam?“ zajímala se. Ukázala jsem prstem ke stropu.

„Ty myslíš na druhé patro?“

„Samozřejmě. Tady v přízemí každý dělá jak má. Kam se ale chodí ulívat? Kde Marta přečetla už hromadu detektivek a Jana uštrikovala nejeden svetr?“ Víc jsem nemusela říkat. Cedule se stěhovala do druhého patra. Tajně jsem ji věšela na místo tak, aby ji všichni viděli a kolegyně hlídala, aby nás při tom nikdo nepřekvapil. Brzy se nová pozice naší cedule stala věcí veřejnou.

„Na záchodě zmizela, a teď dali kamery nahoru,“ protestovala Denisa.

„Sepíšeme petici!“ rozhodla Jana a všichni souhlasně přikyvovali. „Za odstranění kamer,“ doplnila.

Ten den každý pracoval, jak má. Nikdo se v patře nezdržoval déle, než musel. Seřídit stroje, zapsat údaj, a alou dolů. A všichni hledali, kde přesně kamera visí.

„Myslím, že je v rohu. Je tam něco tmavého, za takovou lištou. Víte, u stropu,“ informovala Denisa.

„Holky, ne. Já si myslím, že je za tou skříňkou s elektrickými rozvody. Tam pořádně nevidíme, ale dobře nasměrovaná kamera nás natočí všechny. Jsme v pasti. Musíme zjistit u vedoucí, jestli se s tím nedá něco dělat,“ oznámila jiná naše kolegyně.

Naše spolupracovnice žhavily telefony, aby zjistily více o kamerovém systému, který byl ve firmě zaveden bez našeho vědomí. Jitka, známá tím, že pod pracovním tričkem nenosí spodní prádlo, si ho po letech opět oblékla. Za trest vždy, když šla seřídit přístroje do patra, vyplázla jazyk do míst, kde si myslela, že ji natáčí kamera. Jen já a kolegyně, s kterou jsem ceduli našla, jsme věděly své.

Tři dny jsme nechaly spolupracovníky v nevědomosti. Myslím, že tehdy se skutečně malinko zvýšil náš pracovní výkon. Když už se o kamery začalo zajímat vedení firmy, ceduli jsme nepozorovaně sundaly. Cestou z práce jsem ji hodila do popelnice.

Že jsme ale s naším nálezem zažily s kolegyní parádní legraci?