Náš výlet do Hamburku aneb jak jsem se po 10 letech dočkala

Jenže plynuly roky, a pořád to nějak nevycházelo. Nejprve jsem neměla řidičák ani auto, a vlak byl hodně drahý. Pak přišly děti... Pořád nějak nebyla příležitost. V létě 2014 jsme si i se dvěma kamarády z fotbalu říkali, že bychom se složili na benzín, a jeli bychom...Museli bychom to stihnout do konce listopadu, čekala jsem tehdy třetí dítě, a po porodu už bychom se do auta nevešli, já, děti a dva kamarádi. Nakonec to nedopadlo, zůstalo jen u jednoho rozhovoru, já si v klidu porodila třeťátko, a cesta do Hamburku se odložila na neurčito.

Pak přišlo pondělí 26.10. 2015. Úplně náhodou jsem na internetu zahlédla reklamu, že v listopadu nabízí akční jízdenky do vybraných měst v Německu, vyskočil tam na mě Hamburk za cenu 524 korun za osobu a jednu cestu. Což bylo oproti běžné ceně opravdu „za hubičku“. V hlavě mi to začalo šrotovat, cítila jsem, že tohle je moje šance. A že pokud ji nechytnu za pačesy, tak budu o návštěvě dál jen snít, jako téměř celých 10 let. Hned jsem se o tuhle myšlenku podělila s přítelem, a naštěstí nebyl proti, fotbal má rád taky, a představa návštěvy zápasu bundesligy pro něj byla poměrně lákavá. Hned jsem začala shánět informace, kdy HSV hraje, s kým hraje, kde sehnat lístky...

Našla jsem, že 20.11. by měli hrát na svém stadionu s Borrusií Dormund. Fajn, zápas byl vybraný, teď se pokusit sehnat lístky. Ale bohužel, za pomoci kamarádky žijící v Německu jsem zjistila, že tento zápas je už vyprodaný, Borrusia je velmi atraktivní soupeř. Mé naděje začaly pohasínat. Protože kromě tohoto zápasu hrál HSV v listopadu doma už jen jednou, a to 1.11. s Hannoverem. Do tohoto data zbývalo pouhých 5 dní, a to je přece zoufale málo na naplánování takovéto akce, 2denní výlet pro 5člennou rodinu do víc než 600 km, po dráze přes 700 km vzdáleného Hamburku. Nebo že by ne? Ne! Pro člověka, který má na dosah splnění mnohaletého snu, je 5 dní naprosto dostačujících. Nejprve jsem si zjistila, jestli jsou volné vstupenky, a byly. Pak jsem se podívala, jestli jsou na tento den ještě k dispozici nějaké jízdenky za zvýhodněnou cenu, a také byly. Na zpáteční cestu druhý den byly jízdenky taktéž. Už zbývalo jen zarezervovat někde ubytování na jednu noc, po chvíli jsem našla příjemný, moderně vybavený hostel 3 stanice od nádraží za necelých 1000 pro nás všechny, to by šlo.

Ve čtvrtek už bylo vše zařízené, jízdenky koupené, vstupenky na fotbal zaplacené, a k vyzvednutí na pokladně stadionu 2 hodiny před zápasem, ubytování zarezervované. Začala jsem se neskutečně těšit, těch pár dní do odjezdu se neskutečně vleklo. Zároveň jsem měla trochu obavy, jestli to zvládnou děti, přeci jen jsme jeli 7,5 hodiny tam, pak téměř rovných 24 hodin v Hamburku, a pak zase stejně dlouhá cesta zpět. Z těch 7,5 hodiny tedy hodina na přestup v Berlíně.

Naštěstí nebylo moc času se v tom vrtat, a byla tu neděle brzo ráno, den našeho odjezdu. 1.11. 2015, cca v 6:30 jsme já, přítel, skoro 6letý Daník, skoro 4letý Matyášek a skoro 10měsíční Robinek seděli ve vlaku, který mířil do Berlína. Kluci jsou naštěstí zvyklí vstávat pozdě, takže jelikož jsme je vytáhli před 5. ranní z postele, tak usnuli ještě než jsme opustili Prahu, a probudili se až za Drážďanama, první část cesty tudíž proběhla velmi poklidně. Měla jsem trochu strach, aby neměl vlak nějaké velké zpoždění, jelikož příjezd do Hamburku byl naplánovaný na cca 13:45, zápas začínal 17:30, a bylo potřeba se předtím dojet ubytovat, a být na stadionu včas, abychom mohli vyzvednout lístky. Všechno šlo podle plánu, zastavili jsme ve stanici Berlin Südkreuz, odkud měl vlak ihned pokračovat do stanice Berlin Hfb, kde jsme měli přestoupit na vlak do Hamburku. Ovšem čas plynul, 10 minut, 20 minut, a my stále trčeli na Südkreuzu. Německy neumíme, personál zase neuměl česky...Nevěděli jsme, co se děje, a já se pomalu začala obávat o osud naší výpravy. Přeci jen vyhodit 5000, a nevidět vysněný zápas, to by bylo k vzteku. Pak ve vlaku cosi zahlásili huhlavou angličtinou, zachytila jsem jen slovo „fire-oheň“. Ve vlaku byla ještě jedna Češka se synem, společně jsme po diskusi s průvodčím pochopili, že Berlin Hfb je zavřený, protože tam hoří nějaký vlak. Takže průšvih, co teď.

Čas nemilosrdně plynul. Přítel chtěl zůstat ve vlaku, že až Hfb otevřou, pojedeme tam. Já si však říkala, že náš vlak, který měl na Hfb konečnou, bude ten poslední, který tam pošlou, že až se otevře, prvně tam pojedou vlaky, co pokračují dál. Vystoupili jsme tedy z vlaku, a šli na informace. Jen jsem řekla: „Hamburg?“ K mé nesmírné úlevě nás anglicky nasměroval na 8. nástupiště. Vlak, který jel z Norimberka, a pokračoval do Hamburku, stál i na tomto nádraží. Úplně v klidu jsem ovšem stále nebyla. Naštěstí po 10 minutách čekání vlak přijel, přesně včas, a hned pokračoval dál, zastavil i na právě otevřené stanici Berlin Hfb. Byly to nervy, ale naštěstí vše dobře dopadlo, a my se rychlovlakem ICE řítili k Hamburku rychlostí až 230 km za hodinu. Samotná jízda byla velkým zážitkem pro nás všechny, snad jen našemu nejmenšímu to bylo jedno, ten si spokojeně hrál na stolku mezi našemi sedačkami.

A po necelých 2 hodinách, za které vlak zdolal více než 300 km, jsme vystupovali ve stanici Hamburk Hfb, přijeli jsme úplně přesně podle plánu. Rychle jsme v automatu zakoupili jízdenku na metro, a jeli jsme se ubytovat, hostel jsme našli poměrně snadno.

Chvíli jsme si odpočinuli, a pak už jsme se vydali ke stadionu, který leží ve čtvrti Stellingen, asi  700 m od stejnojmenné stanice S-bahn (něco jako metro, částečně nadzemní). V pohodě jsme zvládli dva přestupy. Ono se v podstatě nedalo zabloudit, všude byly davy lidí v modročerných nebo bílých dresech, s modročernými šálami, celé město očividně žilo nadcházejícím fotbalovým zápasem, byla to nádhera.

Po příjezdu do Stellingenu jsme šli s davem, a dostali jsme se na autobusovou zastávku, odkud jezdily po minutě autobusy ke stadionu. Ač byly všude ohromné davy lidí (stadion má kapacitu 60000 osob), vše šlo na naše poměry velmi rychle, a za chvíli už jsme stáli před svatostánkem HSV. Byla jsem šťastná, že tam jsme po 10 letech znovu, a že můžu ukázat svým dětem místo, kde se mi tak moc líbilo. Brzo jsme našli ticketbox, kde jsme měli obálku se jménem, kde byly 2 vstupenky na stadion (děti do 6 let měly vstup zdarma, stejně jako cestu vlakem).
Museli jsme obejít větší polovinu stadionu, než jsme se dostali ke vchodu, odkud jsme to měli nejblíž na naše místa. Měli jsme lístky až nahoru, takže nás čekalo hodně schodů. Když jsme vstoupili na tribunu, byla to nádhera, desetitisíce lidí zpívající chorály, nádherná atmosféra, která nejde slovy ani písmeny popsat, ale musí se zažít...a pro fotbalového fanouška, zejména pro fanouška HSV, k nimž se tedy počítám, to je velmi silný zážitek.

Usadili jsme se, a kochali se tou nádherou. V 17:30 zápas začal. Sice to nebyl kdovíjaký fotbal, HSV bohužel podlehl Hannoveru 1:2, ale mně to radost zkazit nemohlo, byla jsem neskutečně šťastná, téměř 10 let jsem na tuhle chvíli čekala. Nejstarší syn, skoro 6letý Daník, sdílel moje nadšení se mnou, fotbal má taky moc rád, natěšeně chodí na každý zápas Slavie. A tohle byl pro něj taktéž životní zážitek, 58000 fanoušků na stadionu...Doteď na to vzpomíná. V Praze člověk zažije maximálně necelých 20000.

Vůbec se mi nechtělo pryč, odcházeli jsme mezi posledními. Hodně lidí šlo k metru pěšky, na autobus byly dlouhé fronty, ale naštěstí pro nás pouštěli rodiny s dětmi přednostně, takže jsme toho rádi využili. Pak nás dav lidí dovedl až na nástupiště metra, jezdila jedna cca 10vagonová souprava za druhou, měli to krásně zorganizované. Po cca 50 minutách jsme dorazili na hotel, a šli brzo spát, přeci jen jsme ten den vstávali velmi brzo.

Druhý den nás už čekala jen dopolední procházka Hamburkem, a odpoledne cestě zpět do Prahy. Probudili jsme se do pošmourného a mlhavého dne, ale naštěstí nepršelo. Sbalili jsme si věci, a vydali se na metro. Nejprve jsme se chtěli podívat do proslulého přístavu. Na mapě jsem našla nejbližší stanici, dokonce tam jelo od našeho hotelu přímé metro. Vystoupili jsme, a viděli před sebou nějaké kanály, a průmyslové stavby... všude ploty. Bylo opravdu ošklivo, tak jsme se na přístav vykašlali, a jeli jsme do centra. Prošli jsme si celé centrum a poobědvali jsme u mekáče (kluci byli nadšení). Zjistili jsme, že máme ještě čas na to, abychom dojeli metrem na nádraží v Altoně (část Hamburku), odkud je vlak vypravený. Napadlo mě, že takhle to bude ideální, v klidu si zabereme místa, měli jsme kočár, takže průchod vlakem a hledání míst by bylo obtížné, a bylo nám jasné, že na Hfb budou nastupovat davy lidí.

V klidu jsme si tedy nastoupili v Altoně, vyfotili jsme se s vlakem, a vydali se na dlouhou cestu zpátky. Kluci byli akorát trochu zklamaní, že kvůli mlze jel vlak max. 200 km za hodinu, čekali jsme, jestli náhodou nepřekonáme 230 z předešlého dne. Sluníčko vysvitlo až před Berlínem, takže rekord se nekonal. Na berlínském nádraží jsme si v klidu nakoupili trochu jídla na zpáteční cestu, měli jsme tam opět hodinu času, a pak už jsme nasedli do vlaku směr Praha, před tři čtvrtě na 10 jsme dorazili na Hlavní nádraží, kluci byli celou cestu moc hodní (zabavila jsem je tabletama ). Výlet se moc povedl, jsem moc ráda, že jsme tuto hurá-akci podnikli. Nakonec všechno dopadlo nejlíp jak mohlo, za prvé jsme byli v původně plánovaném termínu okolo 20.11. všichni poměrně dost nachlazení, a za druhé po tom, co se v Evropě stalo 13.11., tak bychom si těch 58000 lidí na stadionu užili podstatně méně, asi by strach převažoval nad radostí. Ale doufám, že si výlet někdy v budoucnu zopakujeme, a že to bude dřív, než za dlouhých 10 let.

P.S. Onu krabičku s bonbony jsem samozřejmě zapomněla doma, takže jsem ji neotevřela na stadionu, jak jsem to měla v úmyslu, ale až doma po návratu. Z bonbonů byl za těch 10 let jeden velký slepenec. I přesto jsem si pár kousků odsekla a snědla, a chuťově jsou pořád dobré :)

Na závěr pár slov o Hamburku.
Hamburk je druhé největší německé město, má téměř 1750000 obyvatel, je to městská spolková země. Leží na severu země, nedaleko ústí Labe do Severního moře. Nachází se zde druhý největší kontejnerový přístav v Evropě. Známá je taktéž „čtvrť červených luceren“ St. Pauli, se známou třídou Reeperbahn. Další známou budovou je radnice, která je sídlem parlamentu a senátu (zemské vlády) Svobodného a hanzovního města Hamburku.

Slavuska - čtenářka
ChytráŽena.cz