Nejdražší párek na světě

S několika přáteli jsem se dohodla, že navštívíme Maďarsko. Lákaly nás výhodné wellness pobyty se vstupy do termálů v ceně. A tak jsme si my čtyři, kamarádka, její přítel, kamarád Martin a já, zakoupili čtyřdenní pobyt s polopenzí s vlastní dopravou. Kdo nás na místo odveze, bylo víc, než jasné. Kamarádka nemá řidičský průkaz, její přítel také ne a má navíc epilepsii a já mám řidičák pouze na okrasu, protože po celou dobu, co jsem ho získala, neřídím.

„To není problém,“ řekl Martin. On jezdí velmi rád a troufá si i na dlouhé cesty. Jeho auto je navíc dostatečně velké, aby převezlo nás i všechna zavazadla. Moc jsme se na pobyt těšili. Byla sice zima, my ale měli v ceně neomezený vstup jak do vyhřívaného, tak do termálního bazénu i sauny.

Pořádně se na dovolené zahřejeme, a bude nám prima.

Pobyt se blížil a my byli víc a víc nervózní. Už jsem si chystala věci, abych něco nezapomněla, a to zbývaly do pobytu ještě čtyři dny. Ten den nám Martin řekl, že jede na chalupu, aby si tam opekl s dcerou a její rodinou párek. Nebylo by na tom jistě nic špatného, kdyby jeho chalupa neležela osmdesát kilometrů od našeho bydliště a nebyla zima.

„Vždyť už zima není,“ řekl Martin, protože teploty konečně stouply z minusových hodnot na plus tři stupně. „Kdo jede se mnou, aby se připravil na cestu?“

Nikdo z nás nechtěl jet tak daleko, a už vůbec ne proto, aby si v době, kdy v noci klesá teplota pod magickou nulu, opékal buřty venku na ohni.

Martinovi jsme cestu také vymlouvali s tím, že nastydne a ohrozí náš výlet.

Ten nám ale vysvětlil, že v tento den každoročně jezdí opékat buřty na chalupu, protože jeho dcera má narozeniny. A protože to jsou už dvacáté šesté narozeniny, nehodlá vynechat. To, že jindy je na konci zimy mnohem tepleji, nevnímal.

„Tak nám aspoň slib, že se pořádně oblečeš, ať nám neonemocníš. Bez tebe totiž nemůžeme jet nikam,“ nabádala jsem Martina. Ten slíbil a odjel.

Po návratu se nám Martin chlubil: „Měli jste jet se mnou, byla strašná sranda.“

Ukazoval nám také pořízené fotografie. Na nich juchal Martin, jeho dcera, zeť i další přátelé. Co nás ale znepokojilo, byl fakt, že Martin na všech fotografiích měl jen tričko s krátkým rukávem.

Ihned jsme ho začali napájet čajem. Martin argumentoval tím, že svítilo sluníčko a bylo teplo. Je to sice osmdesát kilometrů, přesto jsme neuvěřili, že na chalupě bylo krásně teplo, když u nás ten den teploměr ukazoval slabý jeden stupeň nad nulou.

„Hlavně neonemocni,“ řekla jsem se znepokojením. Martin se jen smál.

Dosmál se hned druhý den. To mi volal, že ho škrábe v krku. Další den mi volal, že jde, pro jistotu, k lékaři. Zbýval jediný den do odjezdu, a Martin nám oznámil, že je na nemocenské a užívá antibiotika.

„A co naše cesta?“ zajímalo nás. Den před odjezdem těžko vyřídíme storno pobytu a my měli vyřízené dovolené, nabaleno, vyměněné valuty a na pobyt jsme se těšili.

„Já do ciziny nesmím. Snažil jsem se doktora přemluvit, ale on mi nedal ani vycházky. Že s antibiotiky nemůže. Musím zůstat doma,“ oznámil nám Martin. S Martinem jsme museli zůstat doma všichni, protože já bych cestu neuřídila a dojezd hromadnou dopravou na místo neexistoval.

Nakonec se nám podařilo vyjednat výměnu pobytu za nedaleké Beskydy. Dojezd hromadnou dopravou byl až k hotelu a vstup do hotelového bazénu jsme v rámci pobytu měli také. Jen ta sauna chyběla. Pobyt byl levnější, nám se ale nevrátila ani koruna, protože rozdíl v ceně pohltil storno poplatek. A Martinův pobyt propadl. To mu ten buřt vyšel hodně draho.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete