(Ne)přátelství

Loni jsem potkala Karla. Žádný krasavec to nebyl, ale byl docela vtipný a měl podobné zájmy, jako já. A protože jsme oba nezadaní, začali jsme se vídat. Nejdřív jako kamarádi, později už jsme si byli blíž.

Ze začátku se mi v jeho přítomnosti líbilo. Po krátké době začal mít ale tendenci mě ovládat. Přestože sám žil v ne příliš lukrativní oblasti za městem v neudržovaném domku bez teplé vody v podnájmu, hanil neustále můj malý, ale útulný byt v centru našeho města. Nelíbilo se mu dokonce to, že mám televizi, protože on ji neměl. Ne, že by na ni neměl, on si ji ale nemohl pořídit. V části, kde bydlel on, znamenalo mít něco nákladného, nebo spíše něco, co má jakousi hodnotu a jde odnést v ruce, být vykraden. Karel, přestože sám podnikal ve stavebnictví, žil v oblasti, které se každý slušný člověk raději vyhne. Navíc v blízkosti jeho bydliště je velká skládka odpadů, což jde cítit i ve vzduchu. A tak jsme se vídali jen na horách, ve městě, nebo u mě. Mně osobně stačila jedna jediná návštěva jeho domova. Karel přitom je čistotný člověk, pere si, žehlí a nechodí špinavý. Jen já, když jsem kdysi po škole zůstala sama s dítětem, měla pomoc ve svých rodičích, kteří mi do začátku pomohli a koupili mi byt. Jeho rodiče nechali na holičkách. A než by Karel šel jako každý jiný do nájemního bytu na sídlišti, volil radši oblast, kde se koncentrují nepřizpůsobiví a nezaměstnaní občané s tím, že „tady má zahrádku“. Ano, měl zahrádku, kde nemohl nic cennějšího vysadit, aby mu to cizí nesklidili za něj.

A tak Karel patřil mezi tu hrstku obyvatel, kteří v oblasti žili, a přesto řádně pracují a platí nájem.

Karel se začal vysmívat mým kabelkám, které jsem si za mnou vydělané peníze koupila, mému oblečení, které jsem si jako žena, která se chce líbit a vkusně oblékat pořizovala. Řádně jsem pracovala, nikdy jsem nepila alkohol a nekouřila. Na rozdíl od Karla nepotřebuji ke svému životu ani auto. Neviděla jsem důvod, proč se občasného nákupu halenky, většinou v akci, nebo kalhot ve výprodeji, vzdát. Já také nekritizovala Karla za jeho stále stejné, i když čisté, tričko.

Karlova panovačnost se začala projevovat i mimo domov. Společné výlety končily většinou tak, že jsem se vracela já domů sama, stejně tak, jako Karel se vracel sám. Na výletech mě ovládal, přikazoval mi, kam smím a nesmím jít, omezoval mě ve vlastní volbě.

Když se to stalo nesnesitelné, s Karlem jsem se rozešla. Ten to ale nebral na vědomí a stále mi volal. A tak jsem zablokovala jeho telefonní číslo i e-mailovou adresu a na dlouhý rok jsem si od Karla odpočinula.

Mohl za to chvilkový pocit nudy, či jen zvědavost, ale jednoho dne jsem procházela svůj mobilní telefon. Narazila jsem na složku filtrovaných zpráv, o které jsem dosud ani netušila. V ní jsem našla spoustu textových zpráv právě od Karla. Vyznával mi v nich lásku, prosil o odpuštění, sliboval, že se změní. A tak jsem ve svém e-mailu našla složku spamů. V ní jsem četla velmi krásné dopisy od Karla. Vyznával mi v nich, tak jako v SMS, lásku, psal mi o tom, jak mě miluje, sliboval krásnou budoucnost, když ho vezmu na milost.

Najednou, po roce, jsem si uvědomila, že Karel není hloupý. Je šikovný podnikatel, dokáže člověka rozesmát. Už nikdy bych ho nechtěla za partnera, ostatně, já už žádného partnera nehledám, ale možná s ročním odstupem bude tolerantnější a uvědomí si, že když jsem jednou přerušila veškerou komunikaci, můžu to udělat i nyní. A tak jsem po dlouhém roce Karlovi odepsala.

Ihned mi zavolal, byl milý a pozval mě na pizzu. Po krátkém zaváhání jsem pozvání přijala.

Setkali jsme se. Připadalo mi, že za ten rok náramně zestárl. Byl veselý, snažil se být milý.

Neuniklo mi pár jeho poznámek, že on nemá dál, ani po roce, televizi, jako to máme my ostatní, kteří jsou jako ovce a „jdou s davem“. Nevěnovala jsem jim pozornost.

„Budu reagovat jen na milé chování, arogantní výsměch budu ignorovat.“ To a podobné příkazy jsem si dávala každičký den od znovunavrácení kamaráda Karla.

Tak jsem to také dělala. Ale i Karel si brzy zvykl a byl si víc podobný. Náhle to byl zase ten starý Karel a dával mi to pocítit každičkou minutu našeho společného bytí.

„Nejsi už můj přítel. Jsi jen kamarád.“ Tak a podobně jsem Karla mírnila.

On ale ztropil šílenou scénu, když jsme se náhle při procházce rozhodli jít si zaplavat do vodní nádrže za město.

„Musím si dát domů kabelku s penězi, vzít starší sandály, a můžeme jít,“ usmívala jsem se, když jsme se náhle rozhodli k večernímu koupání. Moc jsem se na něj těšila. Miluji večerní koupání v mé oblíbené vodní nádrži za městem, ovšem sama si tam netroufám ani přes den.

„Dáš si to do trávy, stejně tam nikdo nebude,“ řekl Karel. Bylo marné mu vysvětlovat, že mám u sebe víc peněz, že mám úplně nové sandálky, které nebyly zrovna nejlevnější a neberu si je dokonce ani do práce, aby se mi nezničily, natož k vodě, kde je kolem kamení, tráva a nezpevněný povrch.

K vodě se nakonec nešlo, protože Karel se čertil, že jsem měšťanda, která lpí na majetku, a já rozhodně nechtěla větší sumu peněz pohazovat při koupání do trávy.

O něco později se Karel začal navážet do mého zaměstnání. Pracovala jsem ve výrobní firmě a práce mě velmi bavila. Byla jsem s ní naprosto spokojená až do chvíle, kdy jsem byla převedena na pozici, která vyžadovala více času. Najela jsem na tzv. kolotoč, kdy jsem pracovala dva dny na ranní, dva dny na odpolední a dva dny na noční směnu, a poté jsem měla jen den volna. Práce mě unavovala a začala jsem i uvažovat o odchodu z firmy. Jediný, kdo mi mohl pomoci a podržet mě, mohl být dobrý kamarád. Kdo jiný by mě přesvědčil o tom, že ona směnnost není napořád? Kdo jiný mě mohl chytit za ruku se slovy: To zvládneš? Ovšem můj kamarád Karel využil naopak situace a mou práci všemožně hanil. Věděl, že žiji sama a pracovat musím, jinak bych nezaplatila byt a vše s tím spokojené. A také věděl, že v práci mám i kamarády, s kterými si rozumím. Ovšem právě Karel se vysmíval tomu, jak se svým vzděláním dřu, jak pracuji šest dní v týdnu. A byl to právě on, kdo přispěl k mému rozhodnutí skončit se zaměstnáním. Do konce pracovní smlouvy jsem nastoupila na nemocenskou, v jejímž závěru si budu hledat nové místo.

 

Ovšem Karel jako živnostník na mě čas neměl. Pomalu jsem zjišťovala, že vlastně on pracuje ne šest dní v týdnu, ale sedm, a to za mnohem méně peněz než já, když odečtu jeho výdaje spojené s odvody z podnikání. A přesto já v jeho očích byla hlupák, a on génius.

Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že s Karlem opět přeruším veškeré kontakty. Na ústní oznámení ovšem nereagoval a dál mi volal pozdě v noci, kdy konečně měl volno. Budil mě tak ze spaní. Pokud jsem telefon ihned nevzala, dělal nemístní poznámky o tom, že jsem si volala se svými milenci, které ovšem nemám. Byl to stejný, nebo možná ještě horší Karel, než ten loňský.

Poslední kapkou byl náš poslední hovor, ve kterém mi začal vyčítat, že mám vlastní byt. Začal mě přirovnávat k příživníkům, protože já si svůj byt nekoupila, ale koupili mi ho rodiče.

Ano, mí rodiče si dovolili za peníze, které slušně poctivou a těžkou prací vydělali a ušetřili, koupit své dceři byt v době, kdy zůstala po škole sama a sama vychovávala jejich tehdy první vnoučátko. Můj syn byl miminko a já nemohla do práce, a tak mi koupili byt. Neutrhávali si kvůli tomu od úst, nemuseli si na byt půjčit. Jen uvolnili část svých úspor, které nevyužívali, na koupi bytu. Nekoupili mi za úspory šminky, alkohol, cigarety, ale byt, který jsem poté já platila, já si ho vybavila a já financovala veškeré služby spojené s jeho užíváním. A dodnes v bytě bydlím. Můj syn v něm strávil dětství i dospívání, dnes už má svůj nájemní byt. Já si nemohla dovolit koupit mu přímo byt, ale byla jsem to já, kdo mu pomohl a dal část financí do začátku. Koupila jsem mu ledničku, sedací soupravu, dala část výbavy, aby nemusel do začátku moc investovat. Udělala jsem to, co udělá každý správný rodič, a co jednou zase udělá můj syn vůči svým dětem. Je to přirozený koloběh. Myslím si, že tak to má být.

Ovšem Karel mě častoval nadávkami a vyčítal mi, že jeho rodiče pro něj nehnuli prstem. Vyčítal mi i skutečnost, že z vlastní tvrdohlavosti neobývá nájemní byt, kde by žil slušně, ale ruinu uprostřed nepřizpůsobivých lidí.

Uvědomila jsem si, že vlastní neschopnost bude Karel vždy svalovat na druhé. A ve štěstí a úspěchu druhých bude Karel vždy hledat přičinění jeho okolí. A místo, aby lidem přál úspěch, bude se radovat z jejich nezdarů. A sám sebe bude považovat za génia.

A tak jsem géniovi žijícímu u skládky telefon poprvé položila já. A dala opět ignorovat jeho číslo i e-mailovou adresu. Doufám, že naposledy…