Nepříjemná vzpomínka na noční cestu domů

Bylo mi tenkrát asi osmnáct let. Bydlela jsem s rodiči na poměrně klidném sídlišti. Obyvatelé tohoto sídliště byli téměř všichni vrstevníci mých rodičů, jejich potomci byli zase většinou moji vrstevníci. Zkrátka, takové "rodinné" sídliště, kde se spousta lidí znala a vzájemně se navštěvovala, nebo se přinejmenším zdravila.  V takovém prostředí by se cítil i člověk osamělý naprosto bezpečně, jelikož zájem o každého obyvatele byl více než enormní.

Dnes mě napadá otázka, co více si přát. Vždyť je jedno, jestli si "spolužijící" obyvatelé všimli toho, že jsem koupila v obchodě třikrát za sebou to, či ono, nebo že jdu domů o hodinu později. Prostě zcela jasně a jistě, lidé si všímali, akorát ne tehdy, když jsem to potřebovala. Dostala jsem ovšem od života odpověď na názor, který jsem v sobě nesla - tohle se mi stát nemůže. Ale stalo.
    

Jela jsem z města tramvají domů z návštěvy, na které jsem se nečekaně zdržela déle, než jsem původně měla v úmyslu. Bylo kolem půlnoci, tramvaj středně obsazená lidmi, kteří se vraceli z odpoledních směn. Z tramvaje postupně vystupovali, já však vystupovala až jednu stanici před konečnou, a to z důvodu, že než tramvaj na konečnou dojela, stála jsem před domem. Všimla jsem si však v tramvaji muže, vyšší a celkem silné postavy, jehož výraz ve tváři působil dost zamyšleně, zadumaně. Cítila jsem, že se na mě dívá, což neskryl ani jeho plnovous. Když jsem se po něm podívala podruhé, věděla jsem, že je to jeden z obyvatelů sídliště, ale přesto jsem zůstala ostražitá. Moje neblahé pocity se naplnily v momentě, kdy jsem vystupovala z tramvaje a ten muž také. Přibližně jsem věděla, ve kterém domě bydlí, a že jeho kroky budou směřovat vpravo. Ale zdaleka tomu tak nebylo. Ten pán se ráčil vydat v mých stopách, o listopadové skoro půlnoci, nikde nikdo...

Mobilní telefony v té době nebyly, tak jsem se jenom výrazně podívala na hodinky a utíkala domů sprintem. Když jsem byla téměř u domu, viděla jsem, jak se tento muž dal na jinou cestu. Omezila jsem rychlost svého pohybu a svižným krokem, stejně jako on na protější straně chodníku, jsem došla až ke vchodu do domu. Nevšímaje si tohoto muže rychle jsem odemkla, výtah byl v posledním patře, tak jsem honem vybíhala schody. Ovšem jsem rozsvítila. To byla chyba!!! Oknem v mezipatře jsem viděla, jak se ten muž vydal k našemu domu a otevřel si jednoduše dveře. Ty se tenkrát nezamykaly - a i kdyby ano, stejně bych to asi nezvládla. Z prvního patra do druhého jsem vydávala ze sebe síly, které jsou dodnes pro mne nepředstavitelné. Odemkla jsem byt, zavřela za sebou a moje maminka čekající na mne, ležící v posteli s knížkou v ruce, se ptala: "No, kde jsi?!" Stačila jsem na ni udělat jen psss....
     V tom okamžiku si tento muž troufl i zaklepat na dveře! Maminka pomalu nedýchala, já jsem byla totálně vyřízená...

Autor: Vikitorie

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10