O Smolíčkovi aneb jak se vyplatí dětem číst pohádky

Když byly moje dcerky ještě malé, neusnuly, aniž bych jim přečetla jejich pohádku. Měly několik svých oblíbených, ale nejvíc milovaly tu O Smolíčkovi.

Bylo těsně před Vánoci, manžel byl v práci, a já jsem si potřebovala nutně odskočit do obchodu. Čekala jsem na příchod manžela, aby mohl děti pohlídat. Teď by vše býval vyřešil mobilní telefon, ale tehdy taková vymoženost ještě nebyla. A ještě ke všemu jsem zjistila, že v předsíňce leží manželovy klíče! Ráno zaspal, a jak spěchal do práce, dveře jen ve spěchu zabouchl, a klíče zapomněl doma.

Přecházela jsem netrpělivě ode dveří k oknu, venku už se začínalo smrákat a rozsvěcovaly se pouliční lampy. Ach jo, říkala jsem si, za chvilku v obchodě zavřou, nedá se nic dělat, je to jen kousek od domu, musím si tam skočit sama. Holky jsem vzít sebou nemohla, měly obě nějakou virózu, seděly v postýlkách a četly si pohádky. Měly trošku zvýšenou teplotu, trápil je kašel a rýma.

Rozhodla jsem se tedy, že je nechám samotné, vždyť jsem za chviličku zpět! A manžel tu chvilku taky počká, pokud se mezitím vrátí. Starší dcerce jsem uložila nezbytné příkazy, jak má dávat pozor na tu mladší, která byla ale o dost zlobivější a vymýšlela stále nějaké lumpárny. Z tebe měl být kluk, říkala jsem si častokrát. A hlavně nikomu cizímu neotvírejte!, připomínala jsem jim oběma důrazně.
Dveře jsem pečlivě zamkla a utíkala jsem do obchodu. Před koncem pracovní doby tam už naštěstí nebylo tolik zákazníků, takže jsem nákup zvládla bleskurychle.

Vyběhla jsem schody celá zadýchaná, a chtěla odemknout dveře. Jenže ouha, nešlo to! Klíč jsem měla správný, jak to, že to nejde! A pak mi to došlo. Holky zastrčily manželovy klíče zevnitř! Proto mi nešlo otevřít! Klepala jsem, zvonila, a v bytě bylo absolutní ticho! Až po delším zvonění jsem konečně uslyšela, jak se za dveřmi ty moje rozumbrady radí, jestli mají otevřít, nebo ne.

"To jsem já, vaše maminka!" Otevřete ty dveře"! Ale za dveřmi se opět rozhostilo ticho. Až po chvíli se ozval hlásek té mladší - "To by mohl říct každý! My nesmíme nikomu otevřít!" No to se mi snad zdá, říkala jsem si, a chtělo se mi smát i brečet zároveň! Vždyť to je jak v té jejich pohádce o Smolíčkovi! Marné byly moje prosby a později i výhružky. Holky neotevřely.
Nezbývalo mi, než zazvonit na souseda s prosbou o pomoc. Sice mi pomohl, ale neodpustil si poznámku o nezodpovědných matkách, které nechají klidně dítě samo doma! Zlobit jsem se nemohla, ani na něj, ani na ty moje cácory. Vždyť se zachovaly správně. Trošku nelogicky jsem ale měla vztek na manžela. Nebýt jeho zapomnětlivosti, nic by se nestalo!

A holky? Ty mně uvítaly s dokonale bezelstnými úsměvy, a hned mi hlásily, že se k nám někdo cizí chtěl dostat! Ale my jsme neotevřely! Hlásily obě jedna přes druhou.

Od té doby už jsem je nikdy samotné nenechala, i kdyby měl být k večeři jen suchý chleba! A pro jistotu jsem jim začala ten večer číst úplně nové pohádky, tu o Smolíčkovi jsem zastrčila do knihovny až úplně dozadu.

Kacice – čtenářka
Chytrážena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
	Poslat emailem		Přidat na
	Vytisknout