Obyčejná cesta autobusem

Dnes jsem navštívila svou mamku v nedalekém městě. Popovídaly jsme si, poseděly u kávy se zákusky, které jsem přivezla, a byl čas se vrátit domů. Od doby, co linkové autobusy do města nevjíždějí a já musím jet od mamky tramvají do centra města a poté ještě další tramvají na centrální stanoviště autobusů na kraji města, nemám cestování ráda. Dnes navíc celý den pršelo.

Lidé se mačkali, jako by měl autobus pojmout jen vyvolené. Když autobus zastavil, několik se jich bezostyšně předběhlo a obsadilo nejlepší místa uvnitř autobusu. Místa bylo přitom dost, víc, než lidí. Mladý pár se bavil tak nahlas, že přehlušil všechny ostatní. Jak se ale bavil! Myslím, že jsem nezaregistrovala mimo spojek jediné slušné slovo. Byla jsem jimi otrávená, a to nejen já. Jedna z cestujících žen, byla to maminka dvou malých dětí, mladou ženu s mužem napomenula.

„Mám tu malé děti, můžete mluvit slušně?“

Vysloužila si jen výsměch. Ženy se nezastal žádný muž. Nicméně, mladý pár svůj hovor ztišil. A tak jsem se mohla začíst do knihy. Na jedné zastávce přistoupil mladík. Nebyl ničím zvláštní. Byl oblečen stejně, jako ostatní mladí lidé, a nebýt jeho chování, vůbec bych si ho nevšimla. Přistoupil a vyhledal místo. Když si přisedal k jedné z žen, protože samostatné sedadlo bylo již obsazeno, zeptal se:

„Mohu si přisednout?“

Žena přikývla, muž usedl a ihned poté měl telefonát. Vyřídil ho rychle a hlavně tiše. Nekřičel do telefonu a mluvil slušně. Jediné, co jsem zaslechla, bylo rozloučení, které bylo milé, věcné a slušné. Cestou spadla jedné z cestujících taška na zem. Ačkoli se ostatní pádem tašky docela bavili, mladík přeskočil a ženě, která od něj byla vzdálena na několik sedadel, deštník podal.

Bylo to příjemné zjištění, že někdo v autobuse se chová slušně. Na další zastávce nastupovala stará paní. Místo již nebylo a já se chystala, že jí místo uvolním, až přijde až ke mně. Nemusela jsem. Předběhl mě onen mladík, který zvedl deštník. Zaujalo mě jeho chování, protože ráda pozoruji lidi. Byl ve věku mého syna. Nepochybuji, že můj syn by také vstal a uvolnil místo staré paní. Pochybuji ale o tom, že by to udělal někdo jiný, kdo třeba se synem chodil na základní škole nebo na střední do stejné třídy. Doba je prostě taková. Lidé jsou lhostejní a sobečtí. A tak mě zaujal mladík, který se choval naprosto stejně, jako spousta nás v dobách, kdy jsme byli mladí, náctiletí.

Měla jsem náhle z cestování lepší pocit. Sprostý pár vystoupil, o zastávku dál vystoupil i slušný mladík. A konečně jsem byla doma i já. S pocitem, že i v dnešní době jsou ještě normální, slušní a ohleduplní lidé.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10