Opatrně na pavouka…

Život je jako pavučina. Nitka osudu je splétaná a nikdy nevíme, zda z ní vznikne krásná pavučina, nebo se dílo pokazí… Ve dvaceti letech jsem po úmrtí rodičů zůstala sama. Zdědila jsem po rodičích dům, kde jsem bydlela jen se svým kocourem Matesem.

Co si počnu? Na zábavě, kde jsem byla se svou kamarádkou, jsem poznala Martina. Slušný kluk živící se jako policista se ke mně choval mile. A tak se také stalo, že do dvou měsíců už bydlel se mnou. Starala jsem se o svého Martina tak, jako se starala má maminka vždy o mého tatínka.

Pracovala jsem tehdy ve skladu velké fabriky, práce nebyla lehká, ale svému Martinovi jsem vařila jak obědy, tak teplé večeře.

„Sportuje, chodí do posilovny. Potřebuje kvalitní stravu,“ odpovídala jsem svým kamarádkám, které odbývaly své druhy teplým párkem.

Jednoho dne jsem zjistila, že jsem těhotná. To jsme spolu žili už dva roky.

„Miluji tě, miláčku,“ zářil Martin.

Jako by do naší domácnosti někdo přinesl zvláštní energii.

„Ty celá záříš,“ zjišťovaly kamarádky.

„A jak se připravujete?“ sondovaly kolegyně v práci.

„Zatím nijak. Moc se těšíme. Martin se chystá vymalovat pokojík vedle ložnice. Bude z něj dětský pokojíček. Ale ze začátku bude miminko stejně s námi,“ prozrazovala jsem naše plány.

Byla jsem ve třetím měsíci těhotenství, když jsem náhle uprostřed noci začala krvácet. Martin mě převezl do nemocnice.

Lékařská vyšetření zjistila, že miminko nebylo v pořádku, a druhý den jsem potratila.

Smutný byl návrat do prázdného domu.

„Nic si z toho nedělej, i mě to mrzí. Uděláme si ještě spoustu krásných dětí,“ utěšoval mě Martin.

Brzy po této události jsem opět nastoupila do práce. Abych na neštěstí nemyslela, dřela jsem jako mezek. Úmyslně jsem brala přesčasové hodiny, dělala jsem i o víkendech.

„Ty se mi už tolik nevěnuješ,“ stěžoval si Martin, když jsem utahaná dovařila jeho oblíbenou omáčku, poklidila dům a totálně vyčerpaná dopadla pozdě večer do postele, abych v ten samý okamžik upadla do říše snů.

„Už ani nevím, co je milování,“ přidával Martin další dny a noci.

Ač nevěděl, přesto jsem za pár měsíců mohla konstatovat, že jsem opět těhotná.

„Teď se nám narodí zdravé děťátko!“ slíbili jsme si.

A abychom nemluvili do větru, ihned jsem přerušila práci.

„Nechci nic zanedbat,“ zdůvodnila jsem vedoucí, a ta přislíbila, že po návratu z mateřské pro mě místo bude mít. Patřila jsem mezi dobré pracovníky, a to ona věděla.

Nakoupila jsem si v lékárně všechny možné preparáty pro nastávající maminky. S Martinem jsme chodili brzy spát, sledovali jsme jen veselé filmy – ať máme veselé miminko, a příliš jsem se nezatěžovala. Jen jsem občas udělala něco na zahrádce, nebo v domácnosti.

Uprostřed těhotenství jsem se cítila jako neohrabaný slon. Strašně jsem zlenivěla. A tak jsem se rozhodla, že budu mírně sportovat. Podnikala jsem delší procházky buď s přítelem, nebo také samotná. Začala jsem plavat a pomalu gruntovat v baráku, aby miminko přišlo do sterilně čisté domácnosti.

Když jsem poprvé ucítila pohyby dítěte, ujistilo mě to, že se vše vyvíjí, jak má.

„Co kdybychom už koupili kočárek?“ ptal se Martin s uchem přitisknutým k mému břichu.

„Ještě počkáme, tatínku,“ smála jsem se.

Následující den měl Martin dvanáctku a já se doma nudila. A tak jsem se chytla úpravy dětského pokoje. Byl už vymalovaný a já se vydala do obchodu, abych nakoupila různé poličky, včetně přebalovacího pultu. Vše jsem dozdobila plyšovými zvířátky a nálepkami na zeď s dětským motivem.

Přitáhla jsem ze sklepa kolébku, v které mí rodiče houpávali i mě, a začala ji čistit a leštit.

Po několika hodinách jsem se cítila hodně unavená. Martin ještě nebyl doma, a tak jsem se rozhodla, že si půjdu lehnout. V ložnici jsem ale viděla v rohu na stropě pavučinu a na ní pavouka. Přinesla jsem si schůdky a pavouka jsem vymetla. V tu chvíli jsem cítila v podbřišku divné píchání.

Asi jsem to s úklidem přehnala. A tak jsem rychle ulehla do postele, abych něco nezkazila, a usnula jsem.

Vzbudil mě až Martin.

„Lásko, krvácíš,“ šeptal mi do ucha a pomáhal mi vstát. Skutečně. Na prostěradle byla krvavá skvrna. Nepatrná sice, ale byla tam.

Následoval opět převoz do nemocnice. Když jsme dorazili, bylo už dítě mrtvé. Musela jsem chudáčka holčičku porodit. Tak jsem sice zažila porod, ale dítě jsem si z porodnice nenesla.

Úplně se mi zhroutil svět.

Po návratu jsem měla plačtivé nálady. Martin mě ale už tolik nekonejšil.

„Myslel jsem si, že z porodnice přineseš v nadýchaných peřinkách miminko, naše dítě.“ Ubližoval mi svými slovy, jako by to byl jen on, kdo přišel o dítě.

„To máme zase guláš?“ ohrnoval nos za pár dní u oběda.

Najednou se mu na mně nic nelíbilo. Měsíc po porodu mrtvého dítěte mi dokonce vyčetl, že jsem tlustá.

„Nediv se, když jsem byla těhotná. To břicho mě pořád bolí, jsem po zákroku. Ale až se trochu zahojím, začnu cvičit,“ vysvětlovala jsem mu.

Martin začal chodit víc a víc večer sám ven. Na pivo, za kamarády, nebo za sportem.

„Proč mě někdy nevezmeš s sebou? Chodívali jsme přece ven, nebo na bazén?“ ptala jsem se.

„Ty bys chtěla takto jít na bazén? To nemyslíš vážně, zlato? Podívej se, jak vypadáš,“ smál se mi.

Vždy jsem byla štíhlá. Nyní jsem měla pět kilo navíc, ale stále se za mnou muži občas otočili. V práci jsem patřila mezi ty štíhlejší. Ale Martinovi jsem se přestala líbit. Dával mi to najevo i večer při milování. Z našeho vztahu se vytratila veškerá vášeň.

Ač jsme o dítěti už nemluvili, má dvě neúspěšná těhotenství stála mezi námi. Naším problémem nebylo otěhotnět, ale dítě donosit.

„Možná by bylo lepší, kdybychom šli od sebe. Možná bys měl zdravé dítě a já možná taky,“ řekla jsem jednou Martinovi.

„Chceš snad tím říct, že jsem na vině já?“ rozčílil se.

„Ne, lásko. Víš přeci, že nám lékaři říkali, že jsme oba v pořádku. Ale možná nám dvěma není dáno, abychom měli dítě spolu,“ plakala jsem.

„Ty potratíš, a já za to můžu?“ nepochopil mě Martin.

Následující dny jsme měli tichou domácnost. Pak se mi dokonce doneslo, že mě Martin podvedl s jednou z mých kolegyní. Tehdy mi došla trpělivost. Já se k Martinovi chovala jako služka, vařila mu, žil v mém domě, a on mi za zády ubližoval.

Při další hádce jsem ho vyhodila z domu.

Po plačtivém období jsem opět začala chodit na zábavy a těšit se ze života. Na jednom večírku jsem potkala mého současného přítele. Velmi opatrně jsem reagovala na jeho přání mít miminko. Svěřila jsem se mu s tím, co mám za sebou.

„Chudáčku. Neboj, jestli otěhotníš, budu tě opatrovat a hlídat jako oko v hlavě,“ řekl mi.

A co řekl, to také dodržel. Do roka se nám narodil malý Mareček a rok a půl na to Viktorka.

Jsme šťastná rodina. To, co bylo, mě naučilo vážit si zdraví svých dětí a lásky svého partnera.

…Co vím, Martin žije v bezdětném a ne příliš šťastném vztahu…