Oringlofilie

Přiznávám, že trpím poruchou, kterou jsem nazvala oringlofilie. Nebojte se, žádné podrobnosti ze svého intimního života tu rozmazávat nebudu. Trpím totiž náklonností k náušnicím, neboli, jak říkaly naše prababičky, oringlím. (Moje prababička to sice neříkala, ale zní to dobře a plurál snese všechno.)

Tedy trpím, to není to pravé slovo. Já si totiž tuhle duševní poruchu vyloženě užívám a pěstuji. Neznám lepší zábavu, než každé ráno doladit svůj outfit párem vhodných náušnic, nebo třeba vzít útokem krámek s bižuterií a projít postupně všechny stojany. Občas taky okukuji výklady klenotnictví a kochám se hodnotnějšími kousky. Moje porucha naštěstí není charakteru kvantitativního. Každé náušničky, které vidím mít nemusím, ono by to při dnešním výběru ani nešlo, navíc člověku ani vše nesluší. Zato když mi nějaký pár padne do oka, tak bych za něj dala skoro vše. Moje sbírka oringlí je tedy poměrně skromná.

Odhaduji, že čítá něco mezi padesáti a šedesáti páry. Příbuzným přiznávám ještě skromnější odhad čtyřiceti párů. Mám mezi nimi kousky památeční- třeba ty, co jsem dostala k promoci. Další kategorii tvoří páry suvenýrní - třeba ty ze studijního pobytu v Sofii. Mám i několik kousku trofejních. No řekněte - paletka s kolekcí devíti párů náušnic ve třech barvách za pouhé jedno euro - to už je přece trofej.

Škoda, že mám v uších místo jen na jeden pár. Poměrně velkou část kolekce tvoří oringlata vlastnoručně vyrobená. Největší tragedii, jakou si lze vůbec představit, je tedy určitě situace, kdy v korálkovém obchodě dojdou afroháčky. Náušnice se pro mě mnohdy stávají prostředkem k navázání komunikace s ženskou částí populace. (Nemohu si pomoci, ale náušnici na muži považuji za něco vyloženě ohavného.) Začátek konverzace typu: "Promiňte, ale máte nádherné náušnice. To je stříbrný filigrán, že? Opravdu nádherná práce," udělá s nositelkou divy. Zvláště pokud natrefím  na jinou oringlofiličku. A to mi věřte, že ženy, která nepřijde dva dny po sobě ve stejných náušnicích si všimnu okamžitě. Takových oringlofiliček mezi námi chodí!

Divím se, že tuto úchylku ještě nikdo nepopsal a odborně nezkoumal. Pokud to nějaký vědec vezme opravdu důsledně, tak se hlásím jako pokusný králíček. Uši mám sice krátké, ale neustále dokonale ozdobené. Jako znalkyně hlubinných směrů psychologie (po dlouhém přemýšlení bych jistě aspoň dva z nich vyjmenovala), jsem samozřejmě pátrala po příčinách své choroby. Zhypnotizovat jsem se nakonec nechat
nemusela. Pečlivým rozborem svého raného dětství jsem totiž zjistila, že svůj vůbec první pár náušnic už nemám. Jednu ze svých prvních náušniček jsem totiž ztratila již v jeslích.

A tak tato první ztracená oringlička po sobě zanechala nejen prázdnou dírku v mém dětském oušku, ale asi i trvalou ránu v mé duši, kterou zatím asi ani všech 60 párů náušnic zacelit nedokáže. Tak kdybyste náhodou někde našli moji první zlatou náušničku s modrým kamínkem, budu vám moc vděčná. Své úchylky se sice, po několika společně strávených letech života, už zbavit nechci, ale bylo by to přece pěkné mít o jeden pár náušnic víc.