Počty někdy nevychází

Romana jsem znala ze sousedství. Potkávali jsme se v obchodě, při venčení našich mazlíčků, měl stejně jako já fenku jorkšíra, a pak i na autobusové zastávce. Já jela do naší firmy, kde jsem pracovala jako asistentka, a on do fabriky. Začali jsme se zdravit, občas jsme prohodili pár slov. Byl o něco starší než já, čerstvě rozvedený. Když pak naznačil, že by byl rád, kdybychom z pouhých známých přešli na partnerský vztah, řekla jsem mu po pravdě, že jsem zadaná. Můj přítel se mnou nebydlel, ale chodili jsme spolu už tři roky a byli jsme se vztahem spokojeni.

 

Krátce nato si Roman našel také přítelkyni. Svěřoval se mi, když jsme se náhodou potkali, s tím, jak se vztah se Zuzanou vyvíjí. Zuzana byla o dva roky starší než Roman. Poznali se na internetové seznamce. Ona měla velký dům po rodičích za městem, podnikala, chovala koně a proti Romanovi byla na první pohled dobře situovaná. Prostý Roman neměl ani řidičák, zatímco ona vlastnila luxusní vůz. Roman měl byt skromně zařízený a jí stál na zahradě velký bazén s vířivkou.

Přesto jsem připouštěla, že by jim vztah, i přes velké rozdíly, mohl vyjít. Jak jsem ale později zjistila, Roman jezdil v každou volnou chvilku za Zuzanou, aby jí dělal na baráku. Zuzana si jezdila v nablýskaném auťáku a Roman i v dešti sedl po těžké práci ve fabrice na kolo a jel přes pole, protože tak to bylo blíž, za ní na dům. Tam dělal všelijaké řemeslnické a zahradnické práce, aby pak opět na kole jel na noc domů. Staral se jí také o koně, a to byla dřina.

„To tě nemůže nechat u sebe přespat?“ ptala jsem se Romana. „Když tam děláš až do tmy.“

„Ale může. Jak se ale druhý den ráno dostanu do práce?“

„Má snad auto? Nic by jí neudělalo, kdyby tě odvezla.“

„Ale to by musela vstávat dřív. Já musím být do šesti v práci, a ona chodí do práce v devět, někdy i v deset hodin.“

„No právě. Tak má čas tě odvézt,“ trvala jsem na svém.

 

Roman byl v jednom kole. Taky měl doma dost práce, dělal těžké zaměstnání a nejvíc dělal na cizím domě, na cizí zahradě a kolem cizích koní. Dokonce se mi přiznal, že několikrát zaspal do práce. Byl utahaný, protože u Zuzany ryl, nebo maloval, spravoval střechu apod. Najednou Roman nezvládal svou práci v zaměstnání. A Zuzana navíc vymýšlela, že chce jezdit do ciziny, na ochutnávky vína na jižní Moravu a do divadel v našem hlavním městě. Přidala jeskyně a výšlapy, hrady, zámky, moře. Roman byl uhoněný a neměl náladu na výlety. Pokud se však chtěl Zuzaně zalíbit, musel. Jednou mi přiznal, že dal v práci výpověď.

„Proč?“ ptala jsem se.

„Nestíhal jsem, jsem pomalý. Už tu práci nezvládám.“

Věděla jsem, že by svou práci zvládl tak, jako ji roky zvládal. Stíhat ale práci a zápřah od Zuzany, to nedával. Vymlouvala jsem mu tu výpověď celé dva měsíce. Když už se mi to konečně povedlo a on chtěl výpověď stáhnout, nedali mu příležitost. V zaměstnání byli rádi, že nemusí Romanovi platit odstupné. Roman zůstal bez práce.

Nejdřív mu to vyhovovalo. Pak práci krátce hledal. Tehdy mu nabídl můj přítel práci u nich ve firmě. Odmítl, že ho bolí ruce, nevydrží dlouho stát a celkově hledá jednodušší práci.

 

Roman téměř půl roku pobíral dávky v nezaměstnanosti. Pak jsem ho jednoho dne potkala a on mi řekl, že se rozhodl, že už pracovat NIKDY nebude.

„Jak, nikdy?“ ptala jsem se.

Vysvětlil mi, že to má spočítané. Přišel na postup, jak nepracovat a vcelku dobře žít.

„Jak to myslíš?“

Roman se přihlásil na rekvalifikaci. Za kurz obdrží čtrnáct tisíc korun.

„To ti jako zaplatí za to, že neděláš a sedíš v lavici?“

„Jo, tak je to udělané. Jen musím kurz udělat. Jinak ho musím celý zaplatit.“

Nechápala jsem, jak může být náš stát tak štědrý, že dává lidem, kteří nepracují víc, než těm, kteří pracují za minimální mzdu. Řada lidí má mozoly z práce, je uhoněných, a nemá ani tolik, jako Roman za to, že se práci vyhýbá.

„A co dál? Z čeho ti jednou vypočítají důchod?“ zajímalo mě.

„Takových rekvalifikací můžu mít. A dlouho jsem dělal, mám už odpracováno,“ tvrdil Roman.

Začala jsem se o Romana bát. Měla jsem ale svého partnera.

Jediné, co mi bylo jasné, bylo to, že Zuzana Romanovi, kdyby skutečně neměl ani na zaplacení bytu, nepomůže. Na to jsem už dobře poznala její povahu.

 

Zuzana se s Romanem sice znala už téměř rok, ale jen ho využívala. Vše bylo podle ní. Když Roman maloval, musela jsem mu já se svým přítelem jít pomoci. Zatímco můj přítel odtahoval s Romanem skříně a nosil nábytek, já po malování umyla Romanovi okna. Zuzana by si polámala nehty.

 

„Jednou zůstaneš sám. Když nezačneš dělat, nebudeš mít na nájem a přijdeš o byt. Pak se těžko vzpamatuješ.“ Tu větu jsem pronesla a bylo mi z Romana smutno. Padesátník, a zahodí takto svůj život.

Pak jsem dlouho Romana neviděla. Zaslechla jsem, že mu zemřel jeho pes. Pak jsem slyšela od nějakého jeho souseda, že údajně neudělal nějaký z mnohých rekvalifikačních kurzů a musí jeho cenu splácet. Zuzana, jak jsem očekávala, mu nepomohla.

Jednou jsem ho zahlédla, jak se plouží ulicí a nevypadal moc šťastně. Ale měl to spočítané, on pracovat nebude.

 

S přítelem jsme cestovali a věnovali se jeden druhému. Při nákupech jsem se přece jenom rozhlížela po obchodě, jako bych někde měla vidět známou tvář. Doufala jsem, že Roman dostal rozum, našel si práci a třeba i opustil Zuzanu, která ho jen využívala. Pár lidí tvrdilo dokonce, že Zuzana má jiného partnera.

 

Po letech jsem cestovala vlakem za kamarádkou. Vystoupila jsem na nádraží v našem krajském městě a šla k východu.  Minula jsem několik bezdomovců, běžný kolorit měst, a už jsem chtěla vzít za kliku dveří směřujících na ulici, když jsem se zarazila. Mezi zapáchajícími lidmi jsem zahlédla povědomou tvář. Byl to Roman. Otrhané hadry, nečesané vlasy, v rukách krabičku na drobné.

Proto jsem ho dlouho neviděla. Sáhla jsem do peněženky a dala mu stokorunu. Poděkoval úklonem hlavy. Nevím, jestli mě poznal, nebo ne. Možná se jen styděl se připomenout, a tak pohledem začal těkat po okolí. Raději jsem šla pryč. Inu, Roman se přepočítal.