Podobnost čistě náhodná

Jedno odpoledne listuji v televizním programu a vybírám si z řad nabídky, který program mi bude vyhovovat a zajímat. Oko mi spočinulo na jednu televizní stanici, kde byl uváděn dokument o Pavlu Novákovi, mém oblíbeném zpěvákovi už od dětských let. Těšila jsem na večer, až si v klidu usednu do křesla, uvařím si dobrou kávičku a spolu s Pavlem Novákem budu vzpomínat na jeho krásné písničky, které jsem tak milovala, včetně jeho.

Vždy byl můj bratr podobný tomuto zpěvákovi a holkám ve třídě jsem se jím chlubila. Všechna děvčata  souhlasně  kývala hlavami, že mám pravdu a že mi ho závidí. Byla jsem pyšná na svého bratra, který byl o pět let starší než já. Vždy jsem se k němu hlásila na tanečních zábavách, kde hrál v kapele na bicí a zpíval.

Sleduji dokument o Pavlovi Novákovi  a slzy mi stékají  po tváří. Žaludek se mi sevřel a rozvíjely se vzpomínky na mé dětství, na mého bratra. Úsměv na tváři mi vyvolala vzpomínka, kdy například mě učil kouřit cigarety. Seděli jsme na půdě v seně a velice zkušeně jsem vyfukovala odporný kouř z úst. Bratr mě stále opravoval a předváděl,  jak mám pořádně vdechnout do sebe „šluka“.  Božínku, kdyby tenkrát nějakým nedopatřením chytlo seno, nevím, co by se stalo. Jindy mě zase nutil, jak dlouho vydržím pod vodou. Napustil umyvadlo plné vody a hlavu mi držel pod vodou, až jsem polykala andělíčky.  Nadělali  jsme  spoustu hloupostí, a jak jsme dorůstali, naše cesty se rozdělily. Bratr se oženil a já se vdala a odstěhovala jsem se z Moravy do Čech. Moc jsme v kontaktu nebyli, jen návštěvy, když jsem přijela za rodiči.

Po sametové revoluci se bratr odstěhoval se ženou do USA. Občas mi zavolal a „poklábosili“ jsme o tom, co je nového. Když jsem onemocněla rakovinou, bratr mi často volal, utěšoval mě a mluvil se mnou, jako kdybych dostala chřipku. Byl velice optimistický a svým přístupem mi dodával odvahy a sílu s nemocí se „prát“. Vždy byl optimistický a svět kolem sebe podle toho i viděl.

Je květen, rok 2007 a dostala jsem radostnou zprávu, že se vrací z Ameriky. Moc  mě to potěšilo  a když jsem se s ním sešla, objala jsem ho a pošeptala do ucha, že jsem ráda, že jsem se ho dožila. Jen se usmál… Za pár měsíců na to bratr zkolaboval.  Rychlá záchranná služba ho odvezla do nemocnice a po vyšetření zněla diagnóza… rakovina plic. Svou nemoc statečně nesl. Stále jen opakoval: „Co já, já jsem si na světě užil, ale ty děti, které tam vidím, tak to je hrůza.“  Svou léčbu chemoterapií nesl velice těžce. Stále nás ubezpečoval, že se jeho stav lepší, že nádor je menší.

V září 2007 bratr umřel. Po jeho smrti jsme se dozvěděli od lékaře pravdu, že jeho nádor byl rozsáhlý, měřil 15 cm. Bratr nám lhal, hlavně své ženě, aby neměla starosti. Zhroutil se nám svět. Tolik vzpomínek, událostí zůstalo mezi námi a nestačili jsme si to už říct. Na všechno už je pozdě. Následně za devět měsíců odešla na věčnost moje máma a já najednou jsem zůstala s invalidním tátou „sama“. Přesto, že má člověk svou vlastní rodinu, syny, manžela…, ale tak nějak když odchází ti nejbližší, kteří vás provázeli předešlý život, tak si připadáte sami. Co dál? Bydlela jsem dvě stě kilometrů od táty. Ten byl bez nohou na invalidním vozíku, ale velice soběstačný. Ale jednoho dne, pár týdnů po mámině smrti, dostal  infarkt a mozkovou mrtvici. Jezdila jsem na Moravu do nemocnice za tátou a podařilo se mi zajistit pro něj ubytování v domově důchodců. Ano, stydím se za to, že jsem ho tam dala. Ale můj zdravotní stav nedovoloval, abych  se o tátu starala. Navíc, náš vztah nebyl nijak růžový.  Ale když si táta po dlouhé době uvědomil, že jsme už jen my dva, začal se ke mně chovat přátelsky. Až přišel ten osudný den, říkám osudný, protože jsem na něj čekala 55 let. „Tati, proč jsi mi nikdy neřekl, že mě máš rád.“ „Ani mě to nenapadlo,“ odpověděl mi. Sklonila jsem hlavu a v ten okamžik mě táta pohladil po vlasech a řekl: “ Liduško, jsi moje děvčica a já tě mám rád“. Tuhle větu si zapamatuji, na tuhle větu jsem tak dlouho čekala. Konečně jsme si našli k sobě cestu, která byla hodně dlouhá.

Vypínám televizi, utírám své vlhké oči. Zapálím svíčku pro svého bratra a pro mámu.  Pustila jsem si CD Pavla Nováka a stále dokola přehrávám písničku „Podivný spáč“. Pomalu dopíjím kafe a vzkazuji svým milovaným tam nahoru, že na ně stále myslím. I na tebe, Pavle Nováku.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10