Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 28.03. 2024
Dnes má svátek Soňa
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Poselství z hvězd

23. 11. 2019 | Vaše příběhy

Bylo mi šestnáct, když jsem dostala od tatínka svou Keisy. Byl to malý ustrašený kříženeček, kterého taťka vídal den co den při svých vyjížďkách autobusem. Můj taťka pracoval jako řidič autobusu a jednoho dne si všiml sotva odrostlého štěněte, ke kterému se nikdo nehlásil, sedícího na krajnici. Když tam pes byl i druhý i třetí den, vzal ho s sebou. Vyvěsili jsme všude plakáty s fotkami psa, ale nikdo se k němu nehlásil, a tak nám, k mému nadšení, zůstal.  

S taťkou jsem žila od svých pěti let sama poté, co nám zemřela maminka na rakovinu. Máma mi chyběla celý život, ale táta byl skvělý. A od šestnácti let jsem díky němu měla také svého psa.

Když mi bylo devatenáct let, taťka náhle zemřel. Kvůli opilému řidiči dodávky jsem přišla o svého milovaného tátu, jediného člověka, který pro mě tolik znamenal. Měla jsem kolem sebe kamarádky i kamarády, ale táta byl má rodina. Teď mi zbyla už jen Keisy. Byla tu jako živá vzpomínka na tátu, na jeho mírnou a přátelskou povahu. Dva nejdůležitější lidé v životě člověka nebyli mezi živými, a já se o to víc upnula ke svému psovi. Jako bych se bála, že brzy ztratím i ji.


Po maturitě jsem už byla, byla jsem dospělá, a tak jsem dál žila v našem bytě se svým psem.

Chodila jsem do práce a nejednou jsem se cítila úplně na dně. Ačkoli mi mé kamarádky nabízely, že kdykoli můžu trávit svůj volný čas v jejich rodinách a jejich rodiče mi chtěli nahradit chybějící rodiče, já se cítila v cizí rodině nepatřičně. Připadalo mi, že je to jen gesto, odpustek poskytnutý ubohému sirotkovi. A tak jsem víc a víc času trávila jen se psem. Milovala jsem procházky v parku stejně jako Keisy. Házela jsem jí míček a Keisy se vynasnažila, abych na své bolístky, které jsem nosila stále ve svém nitru, alespoň na okamžik zapomněla. Život šel dál a já se s tím musela smířit stejně, jako ostatní, s kterými život hraje ne příliš férovou hru.

 

Byl šedivý podzimní den a já spěchala z práce domů. Přestože bylo krátce po čtvrté hodině odpolední, venku už byla tma. Chlad zalézal pod kabát a dával znát, že tu brzy bude zima. Srdce se mi rozbušilo štěstím, když jsem odemkla byt a Keisy mě přivítala nadšeným skákáním. Najednou mi bylo teplo a příjemně, o mnoho příjemněji, než když jsem šla z práce sama.

Musela jsem svou kamarádku odměnit. Vezmu ji na dlouhou procházku, umínila jsem si.

Keisy poslušně běžela vedle mé nohy a čekala, kdy konečně vstoupíme do parku. Tentokrát jsem pro ni měla překvapení. Chtěla jsem ji vzít k fontáně za divadlem v našem městě. Divadlo stojí v odloučené části města. Když jsem byla malá, táta mi zakazoval do této části chodit.

Je to tam nebezpečné,“ říkával.

Netroufla jsem si tátovi odporovat, ale občas jsem jeho zákaz porušila a za divadlo se s kamarádkami vydala.

Okolí fontány bylo potemnělé, nikdo nebyl v dohledu. Trávník kolem fontány skýtal dostatek místa pro dovádění mé čtyřnohé kamarádky. Házela jsem jí míček znovu a znovu a zdálo se, že pes se nikdy neunaví. Do mě se ale dala zima, na nebi už svítily hvězdy, a tak jsem chtěla jít domů. Najednou jsem si všimla dvou mužů. Stáli u fontány a pozorovali mě i Keisy. Jeden z nich na Keisy zavolal. Pohodila hlavou a váhavě se vydala k nim. Keisy byla vždy kamarádská k lidem. Za svůj život nezažila nikdy nic zlého. Od toho jsem tu byla já, a ze začátku i táta, abychom ji od všeho zlého uchránili.

Jeden z mužů Keisy pohladil za uchem, druhý ji uchopil za vodítko.

„Pusťte ji!“ křikla jsem.

„Nebo co?“ smáli se mi do obličeje. Keisy se nyní snažila mužům vytrhnout. Ani ji nenapadlo kousnout. Nebyla zvyklá čelit zlu. Vyšší z mužů mou Keisy chytil a postavil na okraj fontány.

„Teď uděláš, co budeme chtít, nebo se můžeš se svým psem rozloučit,“ řekl druhý z mužů a chytil mě za zápěstí. Ten vysoký ukázal směrem dolů. Fontána byla hluboká, nyní v ní už voda nebyla a dole byly zrezivělé trubky. Opravovala se, kopáči ji ještě víc prohloubili, aby ji na jaře opět mohli zprovoznit. Bylo mi jasné, že pokud neudělám, co muži chtějí, hodí mi mého milovaného psa dolů a ten to nepřežije. Dala jsem se do pláče.

„Co chcete? Peníze s sebou nemám, mám jen řetízek.“ Byla jsem odhodlaná dát jim svůj řetízek se čtyřlístkem, vzpomínku na miminku, výměnou za život svého psa. Muži ale o řetízek zájem neměli.

Chtěli mnohem víc. Bylo mi jasné, že pokud jim to nedám, svého psa už neuvidím. Chvilku jsem se s nimi sice snažila prát, byli ale silnější. V těch několika chvílích jsem zalitovala, že jsem Keisy učila být k lidem mírnou a nikdy neútočit.

Ten večer mě ti muži znásilnili, strhli mi odmítaný řetízek z krku a utekli. Keisy ale pustili.    

Byl to další nejhorší den mého života. Poté, co jsem ztratila mámu, což jsem jako malá tolik nevnímala, poté, co jsem ztratila milovaného tátu, což bolelo milionkrát víc, jsem opět spadla na dno.

Telefon jsem s sebou neměla. Zvykla jsem si nebrat si ho večer ven, abych o něj nepřišla. Dovlekla jsem se domů, vykoupala se, a až pak jsem zavolala policii. Zavolali mi také záchranku, něco mi píchli a následoval nepříjemný výslech. Lidi ze záchranky mi vynadali, že jsem si dovolila se po takovém otřesném zážitku sprchovat a smývat ze sebe stopy těch dvou.

 

Chytili je za tři dny při napadení jiné dívky. Soud je poslal do vězení a umožnil mi vypovídat v jejich nepřítomnosti. Tím mělo být vše smazáno.

 

Nosím si to stále jako těžké závaží v sobě. Uběhla už spousta let. Keisy zestárla a já se musela rozloučit i s ní, když odešla za duhový most. Dnes mi společnost dělá její potomek, dvouletý Terie. Jen velice pozvolna jsem se učila opět důvěřovat mužům. Stále dokola jsem si říkala, že pokud žil někdo jako můj táta, bude žít ještě určitě alespoň jeden slušný a spolehlivý člověk, že nemůžu žít pořád sama. Poznala jsem ho před rokem. Šla jsem na hrob rodičů, kde má svou urničku také Keisy, a potkala jsem ho. Trvalo mu dlouho, než jsem s ním dokázala jít sama na procházku. Zná vše zlé, co mě potkalo, a slíbil mi, že mi bude navždy, pokud budu chtít, na blízku, aby mi pomohl, chránil mě a ulehčoval mi každý den. A já si někdy myslím, že ho poslali máma s tátou a mou Keisy, abych se ze všeho, co mě potkalo, nezbláznila. Večer nikdy nechodím ven sama, i když Terie má výcvik, aby mě dokázal ochránit. Přesto se venku sama bojím, i když věřím, že z nebe vysoko tam, kde svítí hvězdy, mě pozorují mí blízcí, kteří mě opustili mnohem dřív, než jsem byla na jejich odchod připravena.


čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Poselství z hvězd:

Poselství z hvězd
Poselství z hvězd
Poselství z hvězd
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Toho zlého už bylo příliš, teď by mělo být už jen dobře. Moc Vám to přeji.
Obrázek uživatelky
profil
snad už máte od života to nejhorší vybrané a už bude váš život jen lepší a lepší, moc vám to přeji Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Váš životní příběh na mně silně zapůsobil.Ještě teď mi tečou slzy smutku a dojetí.
Přeji vám do budoucna hodně životního štěstí,toho smutného a špatného už jste si prožila dost.SmajlíkSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Kraslice