Poslední káva

Dnes snad po tisící jsem vyhlédl ze zamlženého okna. Déšť omýval šedé střechy a složitou soustavou okapů stékal na zarostlý dvorek plný smetí. Přitáhl jsem si židli, kochal se tou depresivní scenérií (voda zurčela v lesklých potůčcích trsy trávy, vyrážejícími mezi zašlými kočičími hlavami a přetékala ze sudu od oleje s logem naftařské společnosti) a užíval si dusivého tepla radiátoru.

Z melancholie mě vytrhla až Lenka. Přitáhla z ložnice další bednu svých věcí, podle znaveného výrazu zřejmě knihy, nebo něco obdobně těžkého. Vždycky hodně četla. Obdivoval jsem ji za to, protože mně se k tomu nedostávalo času. A ano, také se mi k tomu nedostávalo chuti. Postrčila ji k hromadě dalších rozličných krabic a starodávných přepravek. Většina beden byla od všelijakých počítačových komponentů, ty jsem vyloudil od firmy, kde jsem pracoval, a další byly od banánů, pomerančů a zeleniny, ty dodala snaživá sousedka.

„Dušane, pojď mi pomoct s jednou bednou.“ Mluvila klidně, skoro až přívětivě, nemohl jsem však nezaslechnout skrytou výtku v jejím hlase. Pomalu jsem se k ní otočil a uviděl ji, jak bezradně stojí mezi sloupky rozličných lepenkových krabic, na které sedal prach, i když se začaly hromadit teprve od včerejška. Zdálo se mi, že v tomhle podivném mezistavu žijeme už měsíce, a hromady Lenčiných věcí v kuchyni se začaly stávat folklorem.
„Jsou tam knížky a já to neutáhnu,“ řekla nezměněným tónem, ale tentokrát přidala ještě vyčítavý pohled. Založila ruce v bok a počkala, až se pomalu zvednu ze židle.

I v ložnici to vypadalo podobně. Pootvírané zásuvky, rozházené prádlo, stohy knih. Lenka vzala objemnou bednu za jeden konec a pokynula mi, abych jí pomohl. Vzal jsem bednu oběma rukama, přičemž jsem se omylem dotkl jejích prstů. Ucukla a vzápětí se omluvně usmála, když si uvědomila, že to nebyl záměr. Vynesl jsem bednu sám a položil ji na stoh dalších. Vrátil jsem se do ložnice pomoci jí, ale ona jen sklíčeně seděla na okraji postele. Přisedl sem si a Lenka se zakývala, jako by se rozhodovala, zda se má přiblížit nebo odtáhnout. Avšak udělala to docela podvědomě; výraz na její tváři prokazoval naprostou lhostejnost.
„Netušila jsem, že stěhování bude taková dřina,“ a ty mi ani nepomůžeš, dodaly její oči.
Nevěděl jsem, co říct, tak jsem se nemotorně pokusil obejmout ji kolem ramen, jako by to nebyla pět let moje žena, ale naprosto cizí dívka. (Ano, i ve třiceti vypadala jako děvčátko). Lenka se zachvěla a odtáhla se a to se mě dotklo víc než nás chystaný rozvod i její utajovaný vztah s Petrem.
„Nech toho!“
„Chtěl sem tě jenom uklidnit.“
Nevěděla, co odpovědět, ale její vzdorovitý pohled mluvil za vše.
„Za chvíli je tady Petr,“ dodala tiše.
„Dneska už to nestihnem a stejně by to Petr (stále jsem jeho jméno vyslovoval s určitým odporem) nenaskládal do auta.“
Přikývla a neustále si kontrolovala rozestup mezi námi.
„Nechceš uvařit kafe?“
Po tváři jí přelétl stín zmatku, ale vzápětí přikývla. Postavil jsem vodu a nasypal kávu do dvou hrnků. Rovnou jsem přisypal i cukr. Lenka, ta zvláštní osoba, která se mi měla za pár dní stát cizí (i tohle pokládala za součást svého nového života), a já si pamatoval, kolik cukru si dává do kávy. Směšná situace. Musel jsem sundat Lenčiny věci z jedné židle, aby se mohla posadit. Konvice cvakla a já zalil oba hrnky. Lenka si vyndala z lednice mléko. Naprosto samozřejmě jsem její hrnek naplnil do dvou třetin, svůj až po okraj. Posadil jsem se a míchal si horké kafe.
„Co na něm prosím tě vidíš?“ zvedl jsem oči od nápoje.
„Přestaň s tím,“ odsekla a začala si mnout spánky, jako by ji bolela hlava. Nad stolem se vznášelo ticho houstnoucí párou z obou hrnků.
Rozdrnčel se zvonek. Lenka vyskočila a běžela Petrovi otevřít. Byla šťastná; to mi vadilo asi nejvíc. Ne že bych jí to nepřál, ale bral jsem to jako osobní urážku. Přesunul jsem se na své místo u okna. Pršelo stejně vytrvale a obraz se rozplýval, jak po okně stékaly kapky.

Když přišli do bytu, oba se na mě naráz podívali. Lenčin pohled říkal: „Buď zticha, neřekni nějakou blbost,“ Petrův mě zas obdařoval hraným nezájmem a opovržením. Měl na sobě mokrou koženou bundu a neustále si pohrával s klíčky od auta. Pečlivě upravované vlasy mu v dešti zplihly. Zapálil jsem si a věnoval se deštivému zátiší za sklem. Lenka s Petrem zatím odnášeli krabice a já občas po očku kontroloval, jestli je Petr gentleman a nechává si větší krabice pro sebe. Těšil jsem se, až se chopí velké krabice, se kterou jsem Lence pomáhal, a pak jsem s uspokojením sledoval, jak při jejím stěhování namáhavě oddychuje.

„Tak já jedu, pro zbytek se zastavím zítra,“ ohlásila Lenka. Nejistě se rozhlédla kolem a když viděla, že je Petr venku, vlepila mi rychlou pusu na tvář. „Poslední,“ komentovala to. Odběhla za Petrem.
Tak takhle odešla z mého života Lenka, moje první žena. S cigaretou v ruce jsem vyčkával, co dalšího osud přinese.