Poslední kompotová miska

Pokusím se vysvětlit. Jde o skleněnou misku s vytlačenými révovými listy a hrozny, poslední ze šesti, patřila k nim velká mísa, jim podobná. Komplet byl jedním ze tří svatebních darů, obdržených před téměř pětašedesáti lety. Dalším byla souprava ručníků a osušek - kde že je jim konec - a obraz jesenické krajiny tehdy i dnes neznámého autora - obraz je u některého z mých tří dětí.

Co mi ještě zbylo z té doby? Kupodivu - manželka... Proč kupodivu? 

Brali jsme se:

 a) po tříměsíční známosti /ač jsme nemuseli/ 

 b) před našimi dvacetinami 

 c) tři měsíce před mým nástupem na vojnu.

Proroci, kteří mne v té době znali, nám dávali tak dva tři roky, ne-li méně, ke společné cestě  životem, no spletli se o ten rozdíl, do zmíněné pětašedesátky.

Jak jsem kdesi vyčetl, čeká nás letos v červnu - ať to nezakřiknu - svatba, o které se praví, že je kamenná... V symbolice to vychází levně, dary ke svatbám stříbrné, zlaté, smaragdové a diamantové,  věnované mé životní souputnici, mohu lehce nějakým tím „šutrem“ doplnit.

Občas  přemýšlím - nestává se mi to často - čím to, že to se mnou má žena tak dlouho vydržela - asi to byla její svatá trpělivost - nebo úvaha, že ví, co má a neví, co by dostala jako náhradu.

A pak odpovědnost nejen za mne, ale za celý zbytek rodiny, což je to, co se nám asi nejvíc a nejlíp povedlo.

Když to vezmu tak kolem a kolem - nebyl to špatný život. Ne vždy bohatý na hmotné statky, často ovlivněný cizími vlivy nebo vlastním chybným rozhodnutím. Jedenašedesát let jsme vydrželi bydlet v jednom bytě, kdysi nám byl s třemi dětmi dosti malý, dnes nám, jako zbývající dvojku je volný ažaž.Tedy v době, když nás náhodou nenavštíví vnoučata s pravnoučaty, to je tu opět živo. V době klidu nám, výše uvedené, připomíná fotogalerie, pravidelně doplňovaná o postupné přírůstky a aktualizaci s jejich přibývajícím věkem.

 Hlavně babička-prababička je má ráda na očích, já,  jako děd praděd využívám PC techniku.

Holt, utíká to, utíká.

„Tatíku, jestlipak víš, že tvoje nejmladší dítko bude mít letos šedesát roků?“ oslovil mne - velmi hlasitě - při nedávné návštěvě náš „benjamínek“. Hlasitě proto, že jsem dokonale „hluch“. „Vím, synku,“ měl bych odpovědět, stejně jako vím, že starší brácha a trochu starší sestra se chystají do důchodu, jejich děti jsou ve středním věku a jejich vnoučata zdárně rostou k radosti nás všech.

 Tady si můžeme snad můžeme říci, že jsme nějaké moc velké chyby ve výchově neudělali. A vůbec - vychovávali jsme je???

Naučili jsme je něčemu? Nevím, nepočítám-li předávání zájmu o knihy a čtení, o dění v přírodě -znalosti houbařské - ty jsem přebíral i já od svého otce a umění karetní - děti /včetně dcery/ zvládly mariáš, žolíky a kanastu již ve věku předškolním. Rozhodně to pomáhá při počítání - jako základ matematiky.

 Větší podíl na výchově pro život  měla má žena, včetně výchovy mne, díky za to. Snažím se něco splatit dnes, kdy má přes bystrost ducha omezený pohyb. Snad se to daří. Jak prohlásila onehdy brzo osmiletá, nejstarší pravnučka: „Babička se má, děda jí všechno udělá...“, pokud mohu, udělám, je co vracet, milé dítě.

 Mnoho let zpět jsme, několik let již důchodci, tipovali, zda dožijeme přelomového roku 2000, jak se ukazuje, byl to malý cíl, díky Nejvyššímu a Matce Přírodě, jsme tu o nějaký ten pátek navíc a o radost z rozvíjejícího se, početně i věkově, rodu, po meči i po přeslici.

Je si jen přát, aby vnější, zlé vlivy, tento rozvoj nepřekazily.

To přeji i Vám, milí přátelé, drahé přítelkyně.

      

                                         

Jarda - čtenář
ChytráŽena.cz