Prázdninové houbaření

Tento příběh se stal před několika lety. Byly velké prázdniny, tak jsme je jako každý rok trávily u táty.

Ze začátku pár dní pršelo, ale když se potom udělalo hezky, tak nás táta vzal do lesa na hřiby. Vyšli jsme hned ráno, a jelikož byl zrovna víkend, potkali jsme v lese hodně houbařů. Nad naším domem je menší lesík, kde už byly všechny hřiby vysbírané, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme do většího lesa, který byl kousek od nás. Ve větším lese už bylo hřibů více, takže jsme měli brzo košík plný, ale protože bylo hezky a do oběda bylo ještě času dost, šli jsme se podívat na vojenské bunkry, kterých je v okolí docela dost.

Když jsme odcházeli z posledního, který byl na vyšším kopečku, tak jsem zakopla o větvičku a skutálela se z kopečku dolů. V té chvíli jsem nesla košík s hřibama já, takže se samozřejmě všechny vysypaly a většina z nich i rozbila. Já nakonec přistála se skoro prázdným košíkem v kopřivách. Nejdřív se mě sestra s tátou ptali, jestli jsem v pořádku, ale když viděli že jsem, tak si začali dělat srandu, že mám jít posbírat ty kousky hříbků, a že už se potom alespoň nemusí krájet. Když mě zrovna všechno svědilo od kopřiv, tak mi to nepřišlo moc vtipné. Cestou zpátky jsme ale našli ještě pár hříbků, takže jsme nakonec domů nešli s prázdnou. Což by byla po zhruba 4 hodinách, které jsme trávili v lese, asi pěkná ostuda.

Když jsme došli zase k malému lesíku nad domem, uviděli jsme tam malou srnku, která měla krvavou ránu na noze a hodně kulhala. Táta se rozhodl, že srnku chytí a odveze ji ke svému známému - myslivci, že ten už bude vědět, co s tou nohou dělat. Srnku chytit nebyl žádný problém a domů už to bylo taky kousek, tak ji táta vzal na záda. Když jsme byli před zahradou, tak jsem otevřela vrátka a prošla jimi, za mnou šel táta a za ním byla sestra. Srnka se vrátek ale asi lekla, a najednou se chtěla tátovi za každou cenu vysmeknout; to se jí sice nepodařilo, ale za to se jí podařilo kopnout mou sestru pořádně do oka.

Naštěstí to ale nebylo nic vážného, teď jsem se ale mohla začít smát já. Můj otok po pádu do kopřiv zmizel do rána, ale sestře zůstala modřina ještě týden po návštěvě lesa.

Ono je asi pravda, když se říká: kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Hlavní je ale, že se nikomu naštěstí nestalo nic vážného, a že si teď, po pár letech, z této příhody můžeme dělat legraci. Podle toho, co mi řekl táta si pamatuji, že srnka dopadla taky dobře, nějakou dobu byla u myslivce na zahradě s ovázanou nohou, a potom ji pustil zpátky do lesa.