Predátor Filip

Když náš mladší syn Petr přivezl na chalupu kocourka, který byl určený pro šestiletého Honzu našich sousedů, bylo velké radování. Filipa, jak byl okamžitě pojmenovaný, jsme si předávali z ruky do ruky a každý se chtěl s ním mazlit. Nejen, že byl milý, jako každé kotě, ale měl i hezké zabarvení. Prostě byl to všech miláček. Samozřejmě, jako každá kočka nebo kocour, naučili se k nám chodit, protože jsme je rozmazlovali a vždy tu našli mlíčko a krmení. Filip se naučil i u nás na lavičce přespávat. Na podzim jsme se loučili s Filipem s tím, že se uvidíme až další rok na jaře.

Když se oteplilo a my uznali, že je to správná doba pro kytičky a keříčky, vyrazili jsme na chalupu. Už když jsme přijížděli, vítal nás statný kocour Filip. Už „zmužněl“, stal se z něj opravdový kocour. Obcházel nás, motal se mezi nohama a běhal za námi jako pejsek. Majitel kocoura nás informoval, jak je to výborný lovec, že stále jim před dveře nosí chycené myši. A my opět dávali mléko, zbytky masa od oběda, nebo i granule. Hladili jsme ho, laskali, ale hlavně já, jsem se štítila ho pohladit, když měl na sobě přisátá klíšťata. Na to byla odbornice Žaneta, 15letá sestra Honzy. Klíště vytáhla jako nic a zlikvidovala ho. Odporem jsem se odvracela, když jsem viděla, jak nacucanou černou kuličku tahá z kožíšku kocoura Filipa. A to jich Filip neměl málo. Okamžitě jsem ji hnala si pořádně umýt ruce.

predátor Filip Mezi naše miláčky samozřejmě patří i místní ptactvo, poctivě jsme kupovali slunečnicová semínka a sypali jsme ptáčkům do krmítek. Protože poznáme jen vrabce, tak jsme obdivovali každého barevného ptáčka, který k nám přiletěl do krmítka. A dokonce k nám začal létat i datel a strnad. Chutnala jim semínka, to jo. Jedno ráno na mě manžel hystericky volá: „Pojď sem, na to nemám,“ a zavírá za sebou dveře. „Co je?“ ptám se vyděšeně. „Běž se podívat, fuj,“ a jde pro malou lopatku. Opatrně otevírám dveře, protože nevím, co mě tam čeká... Obyčejná myš, kterou nám Filip položil na rohožku. „Já se lekla, co se nestalo,“ posmívám se manželovi. Vzala jsem myšku na lopatku a vyhodila do lesa, který máme hned za chalupou. Pak se dlouho nic nedělo, až byl opět štědrý den pro Filipa. A já běhala každý den s lopatkou a opatrně jsme každé ráno našlapovali, abychom neměli pod nohama mrtvou myšku. „Co je to na podlaze, to je krev,“ divím se a rozhlížím se kolem sebe. „Já nevím,“ zvedá hlavu od křížovek můj muž. „No tady, na zemi, je tu krev, není někde mrtvá myš?“ Zvedám nohu, abych zkontrolovala botu, jestli jsem do krve nestoupla. Manžel taky zvedá nohu a botu má označkovanou. Když se podívám blíž a po lepším ohledání jsme zjistili, že se z kocoura pustila dvě klíšťata a my nevědomky jsme je rozšlápli. Brrrrr….ani na to nechci pomyslet. Boty jsme umyli, rohožku taky. Podlahu jsem vytřela vodou s trochou dezinfekce.

Další ráno byl pro mého muže opět šok. Když jsem ho slyšela, jak kocourovi nadává, tak mi bylo jasné, že přinesl myšku. Automaticky jsem šla pro lopatku. Otevřu dveře a tam stojí manžel, sehnutý nad kocourem, domlouvá mu, a prstem ukazuje na mrtvolku. Tentokrát to nebyla myška, ale chudák ptáček. Takový žlutozelený. To mi bylo líto také. Vykonala jsem tradiční rituál a okřikla svého muže, ať už kocourovi nenadává, že mu stejně nerozumí. Abych to všechno shrnula, za týden kocour Filip „nasbíral“ dva ptáčky, čtyři myši a jednoho potkana.

Ale vyvrcholením jeho lovení bylo, když můj muž před dveřmi objevil malého mrtvého, polního zajíce. „Honem, pohřební službáááá „, křičí na mě. „Tak tohle je už na mě moc, to už s Filipem nebudu ani mluvit, je to normálně vrah všeho hezkého. Ať si loví myši, ale ne ta bezmocná zvířátka,“ lituje manžel faunu a jde si z rozrušení zapálit cigaretu. Filip mu zrovna přišel do rány. „Ani na mě nemluv, dnes nedostaneš nic. Podívej, co jsi udělal, copak tohle se dělá, takový malý zajíček v jamce. Jsi predátor.“ Já jsem se začala smát tomu, jak manžel domlouvá kocourovi. Vzala jsem lopatku a zajíčka jsem opět vyhodila. Kocour se spokojeně stočil do klubíčka a usnul. Jedno je mi jasné, že nikdy na mého muže nepromluví. Moment, manžel volá „pohřební službu“. Běžím pro lopatku, otevírám dveře na terasu, a na zemi holub, u něj sedí náš predátor Filip. Co dodat…

Lydie950 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete