Předtucha

Šestý smysl

Jsem obyčejná žena, která věří na karty a kartáře a podle mých zkušeností mi výklad od kartáře vždy vyšel. Jednou mi sdělil, že bych mohla vykládat karty, že mám takové schopnosti. Já jsem se jen zasmála, že kartám nerozumím a neumím s nimi nakládat. „Všechno se dá naučit, zkuste to.“ Nezkusila jsem to. Ale přesto, něco ve mně je. Poznala jsem to sama na sobě.

Nikdy bych si nepomyslela, že bude ve mně něco tajemného. Šestý smysl  neboli předtuchu jsem zdědila po svém tátovi. Ten vždy věděl, kdy přijedu na návštěvu přesto, že jsem se nikdy neohlásila a chtěla rodiče překvapit. S mou první zkušeností s tím neznámým pocitem, který jsem si v té době neuměla vysvětlit, jsem se setkala před čtyřiceti lety. Bylo mi osmnáct let a chtěla jsem jet za svým přítelem k jeho rodičům. V určitou hodinu jezdily dva autobusy, a každý měl malinko odchylnou trasu. Když jsem čekala na nádraží, přepadl mě strach a nervozita. Přešlapovala jsem na místě a nevěděla, co se děje. 

Myslela jsem si, že je to cestovní horečka a strach z budoucí tchyně. Přijel první autobus, ale něco mi říkalo, ať nenastupuji.  Uposlechla jsem svého vnitřního hlasu, a počkala na další autobus, který přijel zhruba za pět minut. Nastoupila jsem, už vcelku klidná a pohodlně se usadila. Když jsme ujeli zhruba 6 km, už jsem viděla před námi převrácený autobus v příkopu a kolem pobíhali cestující. Hned mi proběhlo hlavou, že jsem udělala dobře, že jsem nenastoupila do prvního autobusu. Tenkrát se nic moc nestalo, jen jeden cestující měl natržené ucho. Vždy jsem také poznala, kdy přijedou manželovy rodiče, protože ty se zásadně neohlásili na návštěvu a vždy nás překvapovali, ale mě ne. Já věděla, že přijedou. Projevovalo se to stavem nervozity a stále mě něco nutilo podívat se z okna. Byly to nepříjemné chvilky, než jsem se naučila ty projevy poznávat a rozpoznávat. Manžel mi nikdy nevěřil, ale já mu vždy hlásila dopředu, že bude mít návštěvu rodičů. Vždy mi to vyšlo.

Další událostí, která mi utkvěla v paměti, byla předtucha, která mě překvapila na taneční zábavě. Jak to bývá na zábavách, bavili jsme se dobře, tancovali a najednou kolem půlnoci mě přepadl ten známý strach a nervozita, která byla tak silná, že se mi rozklepala kolena. Nemohla jsem je udržet u sebe a chtělo se mi brečet. „Chci domů,“ pronesla jsem k manželovi. „Proč, co ti je?“ udiveně se na mě díval. Měla jsem slzičky na krajíčku, dlaně jsem měla vlhké a stále prosila, ať jdeme domů. Kamarádi, kteří tam s námi byli, mě přemlouvali, ať si jdeme dát panáka, že to bude dobrý, že je to chvilková nevolnost, a jestli se nechci projít ven. Nevím, jak dlouho ten stav trval, ale pak to najednou přestalo. Když jsme k ránu přišli domů, uviděla jsem svého syna, tehdy osmnáctiletého, jak leží v posteli, zakrvácený rozseknutý ret.

Když mi podrobně vyprávěl, že se popral s klukem, a že to bylo kolem půlnoci. Hned jsem si uvědomila, jak mi na zábavě bylo mizerně v tuto hodinu. Už jsem se naučila, když mě přepadne nervozita a je mi do pláče, tak se něco stane a bude se to týkat mých blízkých.

Další předtucha, která mě hodně ovlivnila, je z března loňského roku. Psal se zrovna datum 11. 3. 2011 a k večeru mě přepadla nervozita. Třásly se mi nervozitou ruce, měla jsem je vlhké a byla jsem celkově neklidná.  Musím zavolat tátovi, probleskla mi myšlenka v hlavě. Všechno jsem odložila, vzala telefon a volala jsem. Hodiny právě ukazovaly 18:58 hodin. „Dobrý večer, sestřičko, chci se zeptat na mého tátu, jak se mu daří?“ zvesela jsem se zeptala. „Ještě že voláte, váš tatínek umřel zrovna před chvílí, v 18:50 hodin.“  Podlomila se mi kolena, celá jsem se třásla. Bylo mi hrozně a usedavě jsem se rozplakala. Byl to pro mě hrozný zážitek, který mám stále ve své mysli.  Nedávno jsem objevila v knihkupectví knihu od moderní  irské mystičky Andělé v mých vlasech.  Tato kniha mi dala nahlédnout do tajemna a snad i něco vysvětluje. Ale mohu tomu věřit?  Když jsem v loňském roce viděla ducha mé sousedky, myslím, že věřit mohu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10