Radostné hledání práce

Z úst pravicových politiků stále slyšíme, že se každý má o sebe postarat sám. Kdo chce skutečně pracovat, zaměstnání si prý vždy najde, a pokud ne, má začít podnikat. Již nám ovšem neporadí, kde hledat, když lidé vyzkoušeli všechny možnosti, které nám současná situace nabízí, a jak podnikat bez zázemí a peněz.

Jako mnoho lidí v této malé zplundrované zemi jsem přišla o práci. Zpočátku jsem nepanikařila, nějak bylo, nějak bude… Na rozdíl od jiných podobných nešťastníků mám zatím alespoň plný invalidní důchod, nikterak závratný, když všechno poplatím, zbude mi na den tak stovka, ovšem nesmí přijít žádná složenka na pojištění, odpad, doplatek za energie atd.

To pak vážně nevím, jak ušetřit. Začala jsem brát obědy z charity za 55,- Kč, jím málo, někdy z toho mívám jídlo třeba i druhý den. Čistící prostředky a hygienické potřeby občas koupit musím, bez léků se neobejdu a lékaře potřebuji, taky nejsem invalidní jen tak z legrace. A zdravá výživa? Tak to ani náhodou, jedině když přijde nějaká kámoška a donese třeba pomeranč nebo banán, zelenina se jako dárek nenosí.

A tak jsem začala hledat! Zpočátku velmi nadšeně. Nejdříve jsem se ptala všech známých, jenže většina je na tom podobně, takže tady mi pšenka nepokvete.

Pak jsem začala číst inzeráty, sledovat internet, rozesílat žádosti se životopisem, telefonovat, otravovat osobně po různých firmách... Až tady mi konečně došlo, že můj zdravotní stav je skutečným handicapem. Nikdo v dnešní době nepotřebuje žádnou účetní nebo administrativní pracovnici, v obchodě se dělají většinou dvanáctky, a to nevím, jak bych zvládla o holích, u pokladny chtějí rychlé a zručné, což já se svýma poloochrnutýma rukama nezvládnu ani náhodou, a kdyby přece, tak nevlastním řidičák - opět z důvodu svého postižení, autobusy taky nejezdí na zavolání. Již se vidím, jak jdu někam uklízet, ale ani těchto míst není, když doma mi pomáhá umýt okna a udělat velký úklid dcera.

Již začínám propadat zoufalství, v jediné firmě sice nadšeně nabízeli místo mzdové účetní. Ale od lidí, kteří tam pracovali, jsem zjistila, že zaměstnavatelé jsou podvodníci a každý od nich utíká.

Inzeráty „Práce z domu“ jsou podvod, který připomíná pyramidu. Myslím si, že se už dost lidí nechalo nachytat. Nejdříve chtějí zaplatit za balíček, kde je nic neříkající prospekt a DVD. Když ho vrátíte, pošlou vám o stovku méně. Na můj konkrétní e-mail s otázkami, zda jde o zaměstnání či práci na živnost, co přesně ona práce obnáší, jestli budu muset složit nějakou finanční hodnotu, pokud bych na spolupráci kývla, jaké sankce by následovaly, kdybych z toho chtěla vycouvat, nepřišla jediná odpověď. Než jsem jim poslala 450 korun, mailovali a telefonovali jako o život.

Při čtení inzertních novin, rubriky „Volná místa“, se jeví, že u nás prosperují snad pouze nevěstince a podobná zařízení. Přemýšlím, zda je u nás tolik solventních mužů, kteří si mohou tato zařízení dovolit navštěvovat. Do této oblasti zřejmě krize nezasáhla, alespoň prozatím.

Již nedokáži ani sledovat zprávy, protože se akorát strašně rozčilím. Ano šetřit, ale všude! Ne na žebrácích! Naše společnost je tak nemorální a naše vláda tak neschopná - na své příjmy si sáhnout nedají, ale šetřit na sociálně slabých, to je hanba nefackuje.

Po marném hledání, psaní a telefonování již rezignuji, je to již příliš dlouho. Říká se, že naděje umírá poslední, ale v mém případě již dávno skončila. Nezbývá, než odhlásit i internet, televizi, rádio a přestat telefonovat. Tak se ale úplně odřežu od světa.

Co s námi ti suveréni budou dělat? To nás budou rovnou střílet? Zřejmě ano, protože nepotřební je nezajímají. Pro tohle jsme před dvaceti lety mrzli na náměstích? Co nám pomohou volné hranice a narvané obchody? Vždyť co si mohu dovolit koupit? Hranice životního minima je stanovena tak nízko, že bych ráda viděla, jak by naši zákonodárci z toho dokázali žít.

Všichni, kteří mají plná ústa demokracie, ať taky ukáží, že tu neplatí zákony džungle: Urvi, co můžeš - silnější vyhrává!!!

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete