Smrt v bouřce

Tento příběh se stal skoro před padesáti lety v naší vesnici. Babička měla od dětství kamarádku, která se jmenovala Blanka. Když bylo Blance osmnáct let, poznala Karla a po čase si ho vzala. Měli se moc rádi a oba tvořili moc krásný pár. Blanka pracovala ve sklárně, kde ručně malovala na sklo.

Práce ji moc bavila, ale když měli s Karlem dva roky po svatbě, víc a víc toužila po dítěti. Tenkrát bylo spíše divné, že ho už neměla a tak se s Karlem začali více snažit, ale ani po roce snažení vytoužené děťátko ne a ne přijít.

Všechny ženy ve věku Blanky už vozily po vesnici kočárky s krásnými miminky a Blanka nic. Občas se proto s Karlem nepohodli, ale věřili, že dříve nebo později se na ně štěstí usměje. Po čase se Blanka rozhodla jít k lékaři. Jenže před padesáti lety nebyla ani zdaleka taková vyšetření a přístroje jako jsou dnes a tak jí jen lékař oznámil, že je zřejmě neplodná, ale jinak je vše v pořádku. Blanka už přestávala doufat a moc se tím, že nemohla mít miminko, trápila. Po vesnici si na Blanku a Karla začínali všichni ukazovat, že jsou nějací divní, protože tolik let po svatbě neměli děti a dříve to, že nemohl někdo mít děti, nebylo tak časté jako dnes.

Oba se smířili s tím, že budou bezdětní, ale že i tak si život užijí. Často jezdili na výlety a dovolené. Karel si našetřil na motorku a na výlety jezdili často na motorce. Žili si moc hezky a po sedmi letech manželství se stalo něco, co nikdo nečekal, Blanka otěhotněla. Oba měli velikou radost a lidé, kteří si na ně dříve ukazovali, jim pak jen tiše záviděli. Když se Blance narodila krásná zdravá holčička, byla nesmírně šťastná a pořád si říkala, že si takové štěstí snad ani nezaslouží. Holčička dostala jméno po tatínkovi - Karlička. Bylo léto a Blanka se pyšně projížděla kočárkem po vesnici, často chodila s kočárkem na dlouhé vycházky a celé hodiny malé Karličce vyprávěla a zpívala. Když byly Karličce tři měsíce, stalo se něco hrozného.

Karel měl odpolední a když jel na motorce domů, silně pršelo. Zřejmě proto, aby silný déšť přečkal, zajel s motorkou pod jediný veliký strom blízko u silnice. Do stromu uhodil blesk a tím strom rozpůlil, půlka stromu na Karla spadla a těžce ho zranila. Našel ho až o několik hodin později muž, který jel do práce. Než Karla stihli dopravit do nemocnice, zemřel na následky těžkých zranění. Když to přišli Blance domů oznámit, tak mezi dveřmi omdlela. Když se probrala, tak jen plakala a plakala.

Plakala několik dní v kuse a když už nešlo ani brečet, tak jen seděla a koukala do ztracena. Blanka se i s malou Karličkou odstěhovala k jejím rodičům, kteří jí pomáhali. Blanka ztrátu manžela nesla velice těžce a když už byl Karel mrtvý rok, pořád chodila v černém. Její maminka jí říkala, ať už nedrží smutek, že už je to rok a i když Karel už nežije, tak ona a Karlička ano a že musejí žít dál. Od té doby Blanka přestala nosit černé, ale ta rána pro ni byla pořád čerstvá a velice bolestivá.

Blanka se změnila a babičce jako své kamarádce jednou dokonce řekla, že by nejraději nežila a že se už několikrát chtěla jít oběsit na půdu, ale vždycky si vzpomněla na malou Karličku a nemohla to udělat.
Až po dlouhých osmi letech se Blanka znovu vdala a s novým manželem měla ještě jedno dítě a to syna. Moje babička se s Blankou dodnes přátelí a jsou velmi dobré kamarádky.