Spěchej pomalu

Byl to takový obyčejný páteční den, ráno jsem oběhala doktory, udělala víkendové nákupy a spěchala domů. Po příchodu následoval obvyklý kolotoč uklízení, vyprání a pověšení prádla, uvaření oběda na příští den a dalších tisíc drobných úkolů, které každá z nás určitě zná. Konečně bylo vše hotovo, uvařila jsem si hrnec bylinkového čaje a těšila se, jak zasednu k počítači, kde zrovna probíhala aktuální klikačka Duhový Valentýn. Když jsem se však chtěla uvelebit, všimla jsem si, že taška, do které odkládáme tříděný odpad papírů a plastů, úplně přetéká. Nedalo mi to a když už jsem měla cestu ven před dům, proč bych ještě nestačila vybrat poštovní schránku.

Popadla jsem z háčku klíče od domu, od schránky (máme pouze jeden exemplář!!!), tašku s odpadky a spěchala ven. Bylo hodně nevlídno, fičel ostrý vítr, a tak jsem co nejrychleji třídila papír a plasty a přitom jsem si stačila pomyslet, že musím dát pozor, abych si náhodou s odpadky nevytřídila i klíče. Než jsem svou myšlenku stihla dokončit, ozvalo se charakteristické zacinkání a milé klíče od schránky skončily ve žlutém kontejneru. Je zajímavé, co všechno ve chvilce proběhne člověku hlavou, od prvotního naštvání přes úlevu, že klíče od domu to nejsou, až po představu, jak budu své počínání vysvětlovat manželovi, kde jsem tušila protažený obličej a nevěřícný výraz „Jak se ti mohlo stát“. Horečně jsem přemýšlela, co dělat, běžela jsem do sklepa a hledala nějaký nástroj, kterým bych klíče (byly spojené s modrou látkovou kapsičkou a okénkem v kontejneru viditelné) vydolovala. Našla jsem jenom zlomenou hokejku, se kterou jsem se pokoušela „v naštěstí poloprázdném“ kontejneru lovit, jediné, co se mi však podařilo, bylo přehodit je do vzdálenějšího kouta.

Po půlhodině marné námahy, kdy mě mé odhodlání pomalu opouštělo, mě ještě napadlo zajít do dílny, kde jsem objevila malou špičatou motyčku na dlouhé holi a aby se mi lépe pracovalo, přibrala jsem i starou rozvrzanou židli, protože jsem na dno „žluťáska“ nemohla pořádně dosáhnout. Znovu jsem se s vervou pustila do dobývání, snažíc se nevšímat si pohledů kolemjdoucích, kdy jedna slečna na kole málem havarovala, jak mě pozorovala a ani jsem se nesnažila myslet na to, co si kdo myslí o „mé santusácké činnosti“ v lokalitě, kde skoro každý každého zná. Nikdy bych nevěřila, jak je ten zpropadený kontejner hluboký, ruku s motyčkou jsem nořila stále níž a níž, až se mi konečně povedlo klíče zachytit a šnečím tempem stále přitahovat vzhůru, kdy jsem na ně druhou rukou dosáhla a s úlevou a bušícím srdcem popadla.

Čaj mi samozřejmě za tu pernou hodinu vychladl, ale vůbec mi to v tu chvíli nevadilo, byla jsem na sebe docela pyšná, že jsem si dokázala poradit. Doma jsem se svou příhodou nikomu nepochlubila, sousedé z našeho činžáku mě naštěstí neviděli a tak se svěřuji jenom vám, Chytrým ženám, které budete mít jistě pochopení. Ne nadarmo nám naše babička často říkávala: „Spěchej pomalu“, a tohle pořekadlo se hodí i na tento zážitek.